Změny nemizí

9. část

Zvuk vozíku se stejně tak rychle, jako přiblížil, zase oddálil. Adam se opatrně rozhlédl. Jakmile zjistil, že je Sid i holčička v pořádku, jakoby mu spadl kámen ze srdce. Jednu ruku měl kolem ramen malé dívenky a druhou pomáhal Anně na nohy. Hned, jak se zvedla, si jí Adam přitáhl a k sobě strašně pevně přitiskl. Pocítil i slzy: „Lásko, dobrý? Jsi v pohodě?" Sid ani nic neříkala. Jen trochu poplakávala na jeho rameni. „Co ty? Prcku? V pohodě?" podíval se i dolů na malou Kristýnku. Ta jen jednoduše pípla: „Jo..." Nespouštěla se Aničky a Sid se nespouštěla Adama.

„Aničko? Je ti dobře?" zeptal se Adam, když ten večer stavěl před Sid na stůl hrnek s čajem.  Přenesl si i svůj, sedl si naproti ní a chytil jí za ruce. Využil možnosti jeho prázdného bytu, aby se Sid v klidu vyspala. Jenže Anna byla celou dobu celkem mimo. Když mu neodpověděla, přeskočil na druhý level a postavil před ně dva panáky rumu: „Můžeme mlčet, jestli ti to pomůže." „Ne, promiň... " rozmluvila se najednou Sid po vypití panáka, „Pořád se to snažím zpracovat... Ani jsem ti nepoděkovala..." Adam jí prakticky skočil do řeči: „Na to zapomeň, Ani. Oba jsme byli v ohrožení nastejno." „To ano, ale... Měl jsi celou situaci pod kontrolou..." obhajovala se Sid.  Adam jí ale znovu přerušil: „Možná to tak vypadalo, ale bylo to jinak. Prostě jsem reagoval, aniž bych o tom nějak dlouho přemýšlel... A bylo to správný... Co ta holčička?" „Myslím, že je na tom líp, než já," konstatovala Sid. Adam jí znovu chytil za ruku: „Zítra bude líp, uvidíš. Já si to s Frantou vyřídím. Pojďme spát. Uleví se ti."

---4. Den tábora---

Sid se vzbudila první. Promnula si oči a rozhlédla se. Adam ještě spal. Chvíli se nad ním rozplývala. Nakonec jí ovládla ospalosti. Otočila se čelem k Adamovi a po chvíli znovu usnula.

Adam se probudil pár minut po ní. Stejně jako Anna si promnul oči a rovnou se posadil. I jemu padl zrak na Sid. Krásně spala, což se poslední dobou moc nestávalo, zvlášť při šokových situacích. Opřel se o loket a lehce ji políbil na tvář. Když se odtáhl, prohlížel si její obličej. Všiml si, že začala mrkat, až potom otevřela oči. Adama to neodradilo jí dát další pusu na tvář. „Čím jsem si zasloužila takový probuzení?" zeptala se  napůl rozespale, napůl něžně. Adam v přestávce mezi polibky odpověděl: „Nic neříkej a užívej si to." Sid ho poslechla. Z polibků na tvář se staly polibky na rty, čímž si oba zaručili další čas v posteli.

Před desátou přišel Adam do kempu s kelímkem s kávou. Všechny děti byly nahromaděné venku na trávě a na hřišti. Sid ho spatřila už z dálky. Rovnou k němu běžela. Už z dálky na něj mluvila: „Ahoj! Co tady děláš?" „Přinesl jsem ti kafe... Říkal jsem si... Že by se ti hodilo... Jak to jde?" předal jí kelímek. Sid ho s radostí přijala: „Díky," usmála se na něj, „Co tak koukáš?" všimla si, že si jí prohlíží. „Hrozně ti to sluší..." Sid ho přerušila: „Ale jdi ty... Mám na sobě špinavý legíny a starý tričko...," červenala se, „Máme sportovní den, nechceš se přidat?" Adam se hned začal vykrucovat: „Eh... Hele.. asi ne... Asi se vrátím...k hadům, víš...? Já a hrát si s dětmi...? To asi... ne. To přenechám tobě..." „Noták, lásko..." přesvědčovala ho Sid, cítila z něj, že váhá. Než ale stihla cokoliv říct, přiběhly k nim tři děti. Dva kluci, kterým bylo zhruba třináct čtrnáct, a asi třináctiletá holka. Prostřední kluk, opět Šimon, držel v ruce míč a navázal na Sid: „Jo, pojďte. Potřebujeme hráče do týmu na přehazovanou." „A to jako mě?" podivil se Adam. Šimon pokračoval: „No jasně. Vy máte dobrý postřehy, viděli jsme, co se včera stalo, a jak jste zachránil Anču a Kristýnu. Chytejte!" Ani to nedopověděl a míč mu hodil. Adam ho jednoduše chytil. Nakonec jen Šimon konstatoval: „No vidíte, tak pojďte." „Aspoň jednu hru, prosím," pomáhala staršímu kamarádovi Denisa. Adam chvíli sledoval míč a chvíli odcházející trojici. Pak navázal oční kontakt s Annou. Moc dobře věděl, co má na srdci. Aby šel. Znovu se podíval na míč a trojici v dáli, jakoby se rozmýšlel.