Změny nemizí

3. část

---Měsíc před táborem---
Do této doby nepadlo o táboře mezi Sid a Adamem ani slovo. Anča ho nechtěla zbytečně stresovat, proto se mu jen snažila pomáhat. Nedávno se hadům rozjely nemoci kůže. Někteří jsou na tím hůř, jiní líp. I tak to ale Adamovi přidělávalo práci. Nebránilo mu to ovšem po večerech vypínat mysl a věnovat se Anně.

Jedno ráno přišla Sid do pavilonu později. Místo pozdravu hned s úsměvem začala: „Už máme sez..." „Teď ne!" okřikl jí Adam, když nervózně pobíhal od stolu k teráriím na balkonku, „Radši si rychle vem ty gumový rukavice a pojď mi pomoct! Jestli ta Nýčka umře, tak je to problém! Sid odhodila papíry, které si přinesla a poslechla. „Co se děje?" zajímala se u práce. Jakmile se ale podívala na hada, musela zrak odvrátit. Had měl ošklivě rozežrané tělo. Už byl uspaný, ale teď byl úkol ho co nejšetrněji dopravit k Anežce. Adam ho opatrně zavřel do přepravky a dal Anče úkol: „Úplně všechno v tom terárku vyhoď a pořádně ho vydenzifikuj!" Vzal přepravku a odešel. Hned se ale zase vrátil a dodal: „Hlavně se ničeho nedotýkej holou rukou! Jen v rukavicích!" Teď už odešel. Anča byla ještě víc zmatená než před chvilkou, ale udělala přesně to, co jí Haďák řekl.

Dlouho se neukázal. Annu znervózňovalo, že se na některých místech v teráriu nacházela krev. Nevěděla, jak si to vysvětlit, ale doopravdy všechno nacpala do odpadkového pytle. Do zázemí někdo vešel. Sid si myslela, že se Adam vrátil. Nebyl to on, ale Anežka: „Vyklidila jsi to terárko?" „Jo," odpověděla Anča a ukázala na pytel, „Je to připravený na likvidaci. Co se stalo tomu hadovi? A kde je Adam?" Anežka se netvářila vůbec pozitivně. I ta odpověď nebyla dobrá: „To právě nevíme, Adam myslí na parazity. Jsem tady, abych na to přišla. A Adam tam pomáhá Petře toho hada udržet v přijatelném stavu." „A můžu vám nějak pomoct?" Zajímala se Anna. Anežka se během odpovídání dala do své práce: „Není s čím. Dodělej si svoji práci, a až skončí pracovní doba, běž domů."

Sid tak udělala. Odbila šestá hodina a Anna se převlékla, vzala své věci a ze ZOO odešla.

Když přišla domů, Viky už tam byla. Pracovala u šicího stroje. „Ahoj," pozdravila Sid spolubydlící, „co děláš?" Viky nezvedala oči od práce a rovnou odpověděla: „Pracuju, nevidíš? Pak musím do baru. Jdeš se mnou?" „Asi ne," prohlásila Sid, „Asi si dám vanu a zalezu do postele s knihou nebo seriálem. Potřebuju přijít na jiný myšlenky..." Tentokrát se Viky na Sid otočila: „Mám se ptát?" Sid jen zavrtěla hlavou a zamířila do pokoje. Viky poté vypadla za půl hodiny. Tehdy z pokojíku vylezla a zamířila do koupelny, kde zašpuntovala kanál a začala napouštet vanu. Zase se vrátila do ložnice a začala se svlékat. Jakmile odhodila i podprsenku, ozval se zvonek bytu. „To si ze mě někdo dělá legraci, co?" zanadávala si, zahalila se do županu a šla otevřít.

Stál tam Adam a netvářil se moc vesele. „A...hoj... Tebe jsem nečekala..." prohlásila upřímně Sid a ještě víc se zahalila. Haďák z očního kontaktu ujel pohledem na podlahu a odpověděl: „Já vím... A mrzí mě to... Přišel jsem ti úplně všechno vysvětlit," najednou zpoza zad vytáhl malou kytici bílých, žlutých a růžových gerber, kterým dominovala jedna rudá, „A omluvit se za to, jak jsem vystartoval. Asi jdu nevhod..." Sid se najednou zlepšila nálada. I když byla děsně unavená, úsměv se jí na tváři stejně vykouzlil. Květinu s radostí přijala. „Ne. Jen jsem si chtěla dát vanu, ale... Ta počká... Pojď dál," pustila ho dovnitř.