Změny nemizí

15. část

Adam pomalu vyšel z koupelny. Opíral se o futra a rychle se chytil stolu. Všiml si, že děda chvíli něco hledal na telefonu a vzápětí si ho položil na ucho. „Co se děje?" zajímalo Adama, když se snažil dostat do postele. Pan Hruška ho z jedné strany podepřel a pomohl mu. Zároveň mu odpověděl: „Volám Anně. Odcházela odsud dost ustaraně, tak jsem si řekl, že by jí zpráva, že jsi vzhůru, mohla trochu utěšit." „Ona tu byla?" zarazil se Adam, „D...dej mi to," mluvil o vyzvánějícím telefonu. Pan Hruška mu ho předal.

Sid se zvonícím telefonem šla na toalety. Tam byl klid. Jakmile se za ní zavřely dveře, hovor zvedla: „Haló? Slyším Vás. Co Adam? Jak mu je?" „Aničko, to jsem já," ozval se z telefonu Adamův hlas, „Děda mi řekl, že jsi za mnou byla." Jakmile ten jeho hlas slyšela, jakoby jí spadl velký šutr ze srdce: „Adame! Ano, byla, jak ti je?" „Líp," řekl jen. Dál nic nepověděl, proto pokračovala sama: „Chtěla bych tě zase vidět... Chybíš mi." „Ty mě taky," odpovídal jen Adam. Sid si domyslela, že mu asi zas tak úplně dobře není, ale chce jí trochu uklidnit. Nechtěla to ticho. Nakonec už jen řekla: „Přijedu zítra. Hned po táboře a budeme spolu." „Fajn... Už půjdu do postele. Ale strašně rád jsem tě slyšel..." nasměroval Adam hovor ke konci, když cítil, že už mu docházely síly, „Dobrou noc."

Sid se vrátila na diskotéku s mnohem lepší náladou. V půl jedenácté se všichni rozešli do svých chatek. Poslední noc v ZOO spaly všechny vedoucí.

---Poslední den tábora---

Budíček byl protentokrát v půl osmé. Děti si musely dobalit. První rodiče začali přijíždět už po deváté. Nejtěžší loučení bylo pro Kristýnku. Annu si oblíbila. „Příště, až bude tábor, zase přijdeš, hm? A já tady budu," utěšovala jí Sid. Nechtělo se jí, ale i přesto se svým bratrem nastoupila k mámě do auta.
Poslední dítko odjelo v poledne. Tábor tak oficiálně a definitivně skončil. Sid si udělala svojí práci a běžela rychle domů. Chtěla, stejně jako v ZOO, udělat doma rychle to nejnutnější, aby mohla co nejdřív za Adamem. Byla v polovině převlékání, když se ozval zvonek u dveří. „Né, teď ne!" zanadávala si Sid, rychle si oblékla tričko a běžela ke dveřím. Úplně se rozzářila, když ho za dveřmi viděla stát v plné síle, vyfešákovaného s úsměvem na rtech: „Adame! Co tady..." „Jsem v pohodě, jak vidíš," prohlásil a nechal jí, aby ho objala. Když ho pustila pokračoval: „Vem si na sebe to nejlepší, co máš. Počkám na tebe před domem. A nenech mě čekat dlouho," na to odešel a Sid začala být zvědavá a těšit se jako malé dítě.

V oranžovočervených šatech a s botami na podpatku a s dokonale nadýchanými vlasy vyšla ven z domu. Adam stál vedle dveří s nádherně vyzdobenou velkou růží. Hned jí ji předal. „Co se to dneska..." začala se Sid ptát po přijmutí růže. Adam jí ani nenechal otázku dopovědět. Hned odpověděl: „Náhrada za středeční výročí. Chtěl jsem ti to vynahradit, když nám to překazila moje nemoc." „Tos nemusel..." chtěla ještě něco říct Sid. Adam jí to nedovolil: „Ale musel a ticho už. Půjdeme?" Dál už Sid nic neříkala. Chytla Adam za ruku a rozešli se.

Šli a šli a přitom si povídali. Sid Adamovi vyprávěla o táboře, o dění v ZOO a tak dál, dokud Adam najednou nezastavil. Byli někde mezi rodinnými domky. Sid se rozhlédla: „Co tady děláme?" Byla dost překvapená. Zastavili před náhodnou brankou u šedého domku. Adam se podíval na cedulku na zvonku. "Hruškovi" stálo na ní. Sid se na něj podívala zvědavým výrazem. Z toho Adam pochopil, že chce vysvětlení. „Ehm... Tohle je... Nebo byl... Dům mých rodičů... Teď tady bydlí děda. Přestěhoval se sem, když mě pustili z vězení, aby mi byl nablízku." Vytáhl klíče a otevřel branku. Nešli ale dovnitř. Dům obešli. Zezadu na zahradě byl stůl s bílým ubrusem a dvě židle. Okolní stromy rozzářila světýlka, která působila jako obří lustr. Sid úplně spadla brada úžasem. Adam to viděl, a i přesto pokračoval ve vyprávění: „Ale dneska... To tu máme jen sami pro sebe."

--------------------------Konec--------------------------