Změny nemizí

11. část

„...No a jak tam pak utěšoval Kristýnku, tak mě to jen utvrdilo v tom, co se mi honí v hlavě. Adam je ten pravej, se kterým bych chtěla žít a třeba s ním mít i rodinu," svěřovala se Sid Viky nad skleničkou vína. Viky se ale potřebovala ujistit: „Počkej, neříkala jsi, že tě od toho tábora spíš odrazuje?" „Jo..." zamyslela se, „Odrazoval a nereagoval pozitivně... Ale teď je to... Jiný... Ten jeho smích byl upřímnej, to vím..." Viky se napila ze své skleničky: „Myslíš, že mu to vydrží?" „Vikyyy! Tohle mi nedělej... Já jsem byla šťastná..." Sid se rychle změnila nálada nana nejistotu, „Teď už nejsem, protože mě nutíš o tom přemýšlet... Myslíš, že se Adam jen přetvařoval? Protože jestli jo, tak to hrál až moc dobře..." vyšilovala. Toho Viky docílit nechtěla: „Já si nemyslím nic, Sid. Já ti to přeju, jen mě to zarazilo. Víš co? Nemysli na to. Melu hlouposti." „No, to už teď jaksi nepůjde," poznamenala nakonec Sid.

---5. Den tábora---

Sid pořádně nespala, šrotovalo jí to v hlavě. Teprve když se podívala na mobil, jí došlo, že je středa. Adamovo překvapení, o kterém nevěděla vůbec nic. Musí s ním mluvit. Čím dřív, tím líp. Na dnes ale byla naplánovaná Cesta za pokladem, který bude schovaný v ZOO. Sid na místo konání tábora raději vyrazila co nejdřív.

„Půjdeme na oběd?" zeptala se Lucka dalších vedoucích, „Jen... Někdo musí připravit tu hru." Zatímco všichni souhlasili s obědem Sid se přihlásila o přípravy: „Já to klidně připravím, stejně si musím v ZOO něco zařídit." „Fajn, máš to v chatce," řekla jí Lucka, „Půjdeš rovnou?" Sid se zamyslela: „Asi jo, pak vás doženu." Rozešla se k chatce, kde našla připravené potřebné věci. A vyrazila.

Udělala si pořádnou procházku po ZOO, povedlo se jí však poklad schovat. Teď už jen zbývala poslední část jejího plánu. Zastávka v pavilonu plazů. Vycházela od žiraf a nechtěla úplně spěchat. Vzala tedy svůj telefon a vytočila Adamovo číslo. Nebral to. Sid to moc netrápilo. Pomyslela si, že má třeba moc práce a nestíhá. Nebo zrovna nemůže zvednout telefon. Neřešila to. Prošla kolem pavilonu žiraf, kavárny, pavilonu hrošíků a mířila přímo k plazům. Chtěla dům obejít ke vchodu do zázemí, ale nestihla to. Volala jí Lucka: „Ančo, už jsi to dodělala?" „Jo, ale nestihla jsem si zařídit to, co..." odpověděla Sid, ale nestihla větu doříct. Lucka jí zastavila: „To bude muset počkat, kluci se porvali, potřebuju je oddělit, a jak Matyáš odešel, tak tu na ty ostatní nemůže zůstat jedna." Sid si poklesle a s jinou nemožností povzdechla a prohlásila: „Fajn... Už běžím." Otočila směr a vydala se k jídelně.

S Anet oba kluky odvedla do tábora. Prohlédly je a řádně potrestaly. Sid chtěla co nejdřív vyrazit za Adamem, ale musela počkat s Anet, dokud nepřijde Lucka s Klárou z oběda. Přišli v půl jedné. Teprve tehdy se Sid mohla sebrat a jít do pavilonu plazů.

Po cestě zkusila Adamovi znovu zavolat. Zase to nebral. Měla pořád stejný názor, že je zaneprázdněný. Koneckonců se pravdu dozví brzo.

Zamířila ke vchodu do zázemí na druhé straně budovy. Jakmile vešla, slyšela z přípravny dýchání, sice zrychlené, ale i tak.   Ještě ani nebyla v přípravně, když začala rovnou mluvit: „Adame, můžeš mi konečně..." Když vešla a viděla, co viděla, šokem ztuhla. Její srdce začalo děsivě rychle bušit a chvíli měla pocit, že se nemůže ani hnout. Hned si vyděšeně klekla na zem k Adamově hlavě. Adam ležel na zemi, hodně zrychleně dýchal, viditelně se potil a třásl. Sid začínala vyšilovat, skoro až pocítila slzy v očích: „Adame! Adame, co se ti stalo?! Mluv na mě!"