Změny nemizí

10. část

Znovu se podíval na míč a trojici v dáli, jakoby se rozmýšlel. Podíval se na Anču s jemným úsměvem, rozešel se k hřišti a nepřestával jí sledovat. Sid se rozzářila ještě víc. Doběhla ho a chytila za ruku. Tahle souhra jim dlouho nevydržela. Stáli totiž v zápase každý v jiném týmu. Chvíli se radoval Adamův tým, chvíli Anči. Zápas ale skončil nerozhodně, což nikdo z dětí nechtěl připustit. „Tak vyhlásíme remízu, ne? Oba týmy dostanou stejný počet bodů," navrhla Sid po skončení časového limitu. Děti protestovaly: „Né, žádná remíza!" „A jak to chcete udělat?" zajímalo Sid. Odpověď byla docela překvapivá: „Tak si dejte rozstřel vy dva." „Cože?" podivila se Sid a podívala se na Adama. Ten jí pohled vrátil, zatímco malí svěřenci dál vysvětlovali: „No, budete hrát vy dva, dokud někdo nezíská bod. Pak bude konec." Sid s Adamem opět navázali oční kontakt. Adam nepřekvapivě prohlásil: „Já myslím, že bysme měli nechat remízu." Jeden ze středně starých kluků se ho pokusil k zápasu vyprovokovat: „Nechcete prohrát s holkou, co?" I Sid měla vyzývavý výraz. Adam se tedy nechal přemluvit. Hodil Sid míč, aby rozehrála. Chvíli si jen tak házeli, když najednou nechal Adam míč spadnout na zem, čímž Anča automaticky vyhrála. To jeho skupina nemohla pochopit: „Proč jste jí nechal vyhrát??" „Protože se to sluší..." okomentoval Adam. „Běžte si najít nějaký jiný stanoviště," řekla jim Sid. Jakmile odešli, přešla k Adamovi. „Co to mělo být, Adame?" zajímala se Anna. Adam jí chytil za boky a políbil jí: „To, co jsem řekl. Je to slušnost. A já tu porážku snesu." „A já bych jí nesnesla?" zarazila se Anička. Tohle Adam říct nechtěl: „Ne, to ne. Věřím, že bys to zvládla, ale já bych měl blbý svědomí." „Seš prostě úžasnej," rozplývala se Anna a polibky mu vrátila: „A já jsem šťastná. Miluju tě."

Během poledního klidu byly na programu dne deskové hry. Anna s Adamem a se smíšenou partou dětí hráli u stolu hru "Kdo, kdy, kde, s kým a proč". Celá skupina se zrovna smála další složené větě. I Adam. Když četl svojí větu, všichni se smáli už na začátku a na konci si se všemi plácnul. Sid ho pozorovala. Byla děsně šťastná i za něj.

Při odpoledních hrách Sid seděla na lavičce s kávou a sledovala skupinku dětí, které hrály basketbal. Vedle ní seděl Adam s malou Kristýnkou na klíně. Pozoroval Annu, prohlížel si jí. „V pohodě, Ani?" zeptal se jí. Sid přesunula pozornost na něj: „Jo. Jen jsem se zamyslela..." „Povíš mi nad čím?" zajímal se. Anča se k němu natočila a usmála se: „To není důležitý. Co ten zítřek? Povíš mi k tomu víc?" změnila téma. „Ještě ne," zavrtěl hlavou, „To až zítra." Sid to vzdala. Stačila jí tahle odpověď na to, aby zjistila, že z něj fakt nic nedostane. Promluvila tedy na Kristýnku, která pořád seděla Adamovi na klíně: „Co to koleno, Kristý? Přestává bolet?" „Ne..." pípla sklesle holčička. Adam  se podíval pod namočený kapesník, který Kristýna měla na koleni. Koleno bylo celé odřené, rozbité a zakrvácené, upadla na asfaltu. „Už to nevypadá tak zle," konstatoval, kapesník otočil a čistou stranou jí ho začal otírat. Sid vstala a došla do chatky. Když se vrátila, měla v ruce nový navlhčený kapesník. Položila jí ho na zraněné místo a starý došla vyhodit.  „Za chvíli to bude dobrý, uvidíš," pokračoval v utěšování malé dívenky, „A než kočička snese vajíčko, tak se ti to zahojí." „Cože?" nechápala Kristýnka. Adam pokračoval: „No, než kočička snese vajíčko. Snáší kočka vajíčka?" „Ne," odpověděla s jistotou holčička. „No vidíš, takže kdy se ti to zahojí?" „Nikdy," prohlásila Kristýna. Tím Adama i Sid rozesmála. Haďák to už jen zakončil upřesněním: „Zahojí se ti to dřív, než začne školní rok, slibuju," ačkoliv to nečekal Kristýnka se o něj opřela a obejmula ho. Rychle se z šoku oklepal a obejmul jí zpátky. Sid tam jen seděla a celou situaci pozorovala, div jí slza neukápla.