Změny nemizí

12. část

„Adame! Adame, co se ti stalo?! Mluv na mě!" Nevěděla, co má dělat. Adam naštěstí ano. I v tomhle stavu chytil Sid za ruku a zvládl ze sebe dostat pár slov: „Zase...  ta... nemoc... Zavolej... dědu..." „Ma...malárie? Teď?" začala v kapse lovit telefon a hledat číslo pana Hrušky. Mezi těžkými nádechy a výdechy, řekl Adam ještě: „Nevybírá... si.... kdy... přijde... Volej..." Sid už dávno měla telefon na uchu. Josef akorát hovor zvedl: „Pane Hruško, A...Adam... Zase má..." „Ataku? Hned jsem tam," doplnil pan Hruška Anču a zavěsil. Sid se ještě podívala na Adama a volnou rukou ho pohladila na břiše: „Děda už jde, za chvíli bude všechno v pořádku."

Josef zaparkoval auto přímo před schody dolů do suterénního bytu. Opatrně tam Adama s podpěrou dovedli. Sid mu připravila postel a pan Hruška zase léky a čaj. Lehl si do postele, jenže to nestačilo. Potřeboval několik dalších dek, ale pořád měl šílenou zimnici. Pan Hruška nechtěl od Adama odejít, ani Sid. Oba u něj seděli a oba čekali, až zimnice ustoupí a nastane druhá fáze.

Ta přišla později odpoledne. Zimnice postupně odezněla, zato jí nahradila horečka, která stoupala a stoupala, až se vyšplhala na čtyřicet. Paradoxně nejvíc nesvá byla Sid. Trápilo jí, že nemůže nic udělat, když viděla Adama trpět. Vlastně ani nespal, jen se převaloval a šíleně potil. „Aničko?" oslovil jí pan Hruška, „Zvládnete to tu přes noc sama?" To ale nebylo něco, co by Sid chtěla slyšet v téhle situaci: „Počkejte, vy chcete odejít? Ale co Adam?" „Adam to tu s Vámi zvládne. Tenhle večer měl být o vás dvou. Tak ať je, i přes tuhle drobnou nepříjemnost. Naštěstí to nevypadá na vážnější průběh," snažil se jí Josef uklidnit. Anča nebyla moc nadšená: „No... Tak asi... Jo..." „Nebojte se, ráno Vás vystřídám," pokračoval. Anna to neviděla takhle: „O to nejde... Jen jsem trochu nervózní, to je celé." „Není důvod, všechno bude v pořádku, uvidíte."

Pan Hruška doopravdy odešel a Sid se od Adama nehnula ani na krok. Naštěstí usnul. Sid seděla v křesle u postele a psala Viky, že domů nedorazí, když se Adam nečekaně probudil. Sid si přesedla k němu na postel a chytla ho za ruku, kterou měl položenou vedle: „Potřebuješ něco? Dobrý? Jsi v pohodě?" Adam ale její otázky ignoroval. Měl v hlavě něco úplně jiného: „Promiň, Aničko..." „Za co se omlouváš?" skočila mu Anča do řeči. Nenechal se rozhodit: „Dnešek měl bejt náš den. Když by mi skončila pracovní doba, šel bych k tobě a hodil ti do schránky vzkaz, ať si oblečeš to nejhezčí, co máš, a ať v půl sedmý čekáš venku před domem. Přišel bych, vzal bych tě za ruku a odvedl bych si tě do nejlepší restaurace ve Dvoře. Tam bychom dnešek oslavili. Před rokem jsme se potkali poprvý, zeptala ses mě, jestli si můžeš půjčit šátek, a normálně sis ho vzala. Myslel jsem si o tobě jenom to nejhorší. A koukej, kde dneska jsme. Chtěl jsem to s tebou oslavit strašně moc, plánoval jsem to celý týden... Ale zkazit mi to musí tahle podělaná..." „To není pravda," přerušila ho znovu dřív, než stačil říct něco ošklivého, „Podívej, jsme spolu. Jen ne v luxusní restauraci, ale u tebe doma. A ty máš trochu horečku a já vyšiluju. Tohle je vlastně to nejhezčí výročí, jaký jsem si mohla přát. Jsem s člověkem, kterýho miluju." Adam se podíval na kuchyňskou linku: „Vlastně... Pro tebe mám takovej malej dárek... Je támhle v šuplíku." Sid se zvedla a otevřela šuplík, který Adam ukazoval. Byl tam zabalený balíček ve stříbrném papíru. Sid ho vzala do ruky a vrátila se k Adamovi. Začala balíček rozbalovat. Byla to černá obdélníková krabička.