Změny nemizí

13. část

Když jí Sid otevřela, úplně se jí zatajil dech. V krabičce byl krásný stříbrný řetízek s úžasným kulatým přívěskem. Z jedné strany do něj byla vyražena žirafa, z druhé strany jméno Aničky. „Adame... Je nádhernej... Děkuju moc, opravdu," snažila se ze sebe dostat. Adam na to jen prohlásil: „Není zač. Jsem rád, že se ti líbí." „Vlastně pro tebe taky něco mám... Už to nějakou dobu nosím u sebe a čekám na vhodnou příležitost ti to dát," sdělila mu Sid. Přešla ke své kabelce a vytáhla z něj světle zelený malý balíček. Když ho Adam převzal, zjistil, že balíček je měkký. Začal ho rozbalovat. Vypadl z něj bíločerný šátek, podobný tomu, co měl, ale tentokrát převažovala bílá. „Abys je mohl střídat," vysvětlovala, „Nebo s nima můžeš říct, jakou máš náladu. Když dobrou, vezmeš si bílej, když špatnou, ten černej..." Adam sebral veškeré síly, aby se jen trochu pousmál: „Ty jsi tele," a chytil jí za ruku, „Krásné výročí, Ani." „Krásné výročí," zopakovala jen Sid.

---6. Den tábora---

Ten den nebyl v táboře obyčejný, i když tak začal. Děti vstaly, dostaly snídani, počkalo se dal zbytek vedoucích a mohlo se začít. Dnes je chovatelé brali do pavilonů, aby si vyzkoušeli jejich práci. Obešli tak pavilon ptáků, pavilon žiraf, pavilon slonů a pavilon plazů. Pak byl oběd, ale odpoledne už bylo jiné. Lucka vyhlásila na večer talentovou soutěž a přes odpoledne si měly děti vymyslet, co by tak předvedly. Sid měla domluvený hovor od pana Hrušky, kterým měl Adama na starosti, a aby nemusela na Adama myslet, ujala se moderování.

Děti zpívaly, tančily, recitovaly, žonglovaly, a dělaly různé opičí triky. Vybrat vítěze nebylo jednoduché, ale povedlo se. Teprve během večerní zábavy se Sid ozval telefon. Sid rychle utíkala ven do ticha: „Pane doktore!" „Omlouvám se, Aničko, že jsem se neozval dřív," začal pan Hruška celkem sklesle, „Adam dnes neměl moc dobrý den..." Sid se vyděsila a skočila mu do řeči: „Co mu je? Je v pořádku?" „Horečka mu ani neklesla, prášky zabraly jen na chvíli... Vlastně jen celý den trpěl. Teprve teď konečně usnul..."  Sid pocítila slzy v očích: „Neříkal jste náhodou, že to nevypadá na vážnější průběh?" „Nikdy nevíte, jak se ta nemoc bude chovat, Aničko. Bohužel se to teď nepodařilo odhadnout," věděl, že jí tím neuklidní. Anča se teď spíš cítila zoufale. Bezmocně: „Jak moc vážný to je?" „Já nejsem lékař... Ale... Snad Vás uklidní, že jsme takovýto těžký stav už zažili. Zvládneme to." „Zařídím si volno," napadlo najednou Sid, „Ten tábor už zvládnou. Já bych měla být s ním." Ten nápad se ale Josefovi nelíbil: „To nedělejte. Bude Vás to mrzet. Teda... To tvrdil Adam. A já mu věřím. Zná Vás." „Měla bych něco dělat... Nechci, aby trpěl." S tou druhou částí už pan Hruška souhlasil: „To já taky ne. Pokud budete moct, stavte se. Adam to ocení. Teď už by to nemělo smysl." Smysl taky nemělo se s ním hádat, což naštěstí Anča rychle pochopila. Když hovor skončil, přitiskla si telefon na hrudi, zavřela oči a začala si přát, aby se Adamův stav co nejdřív zlepšil.