Pregnant with Coma

36. Už jenom měsíc

Pobrali jsme skleničky a vyrazili zpátky do obýváku. S úsměvem jsme každému dali skleničku, CC se posadil na křeslo a já na něj.
„Bylo na čase, aby jste se usmířili," řekla mamka.
„To bylo. Včera jsem si uvědomil, že život bez Wendy a teď i prcků nedává smysl," CC se ke mně přimáčkl. Zasmáli jsme se a zase bylo ticho, teda až na smích J&J.
„Jak dlouho se zdržíte?" zeptala jsem se.
„No… vzhledem k tomu, že cesta do LA je dlouhá, tak jsme mysleli, že bychom přespali," Drew odložil prázdný hrníček na konferenční stolek.
„No, ale my máme jednu ložnici a rozkládací gauč pro 2 osoby," řekl CC.
„My se klidně vyspíme v autě," oznámil Vic.
„Možná ty, ale já ne," namítl Mike. Začala jsem přemýšlet. Wendy by je snad mohla u sebe nechat. Nebo by si lehli k nám do postele. To se rovnou zamítá. Jedině zbývá možnost A.
„Jedna možnost by tu byla," promluvila jsem.
„Jaká?" zajímal se Mike.
„Moje sousedka," podívala jsem se na něj.
„Je mladá?" zeptal se Vic.
„Nemáš náhodou přítelkyni? Ne, není mladá," odpověděla jsem.
„Je to stará, hluchá a slepá baba?" smál se Vic.
„Ta kbyby vás slyšela. Zrodila génia a legendu hudební scény," řekla jsem.
„Michaela Jacksona?"
„Ne."
„Tak nevím," oba si založili ruce pod prsy.
„Kurta Cobaina," zasnila jsem se.
„Tak mi jdeme hned," zasmál se Mike.
„Prvně se musíme domluvit," oznámila jsem.
„No tak šup," popohnali mě. Chtěla jsem se zvednout, ale CC mě nepustil.
„Chceš, aby s námi spali v ložnici?" podívala jsem se na CCho.
„Jen to ne," pustil mě. Vzala jsem si Julie a podala ji CCmu. Tahala jsem kluky za ruku ven. Zazvonila jsem a čekala jestli otevře.
„Wendy, a zřejmě tvoji bratři," usmála se.
„Ahoj, jo tohle je Vic a Mike," představila jsem jí je.
„Těší mě," podala si s nimi ruce.
„Potřebovala bych tě o něco poprosit?" zeptala jsem se.
„Hádám, že ti přijela návštěva a nemáš je kam dát spát," odpověděla.
„Jo, slibuji, že to bude naposled," zamrkala jsem.
„Žádný problém," řekla.
„Děkuji," objala jsem ji.

Se CCm jsme už uspávali malí. Dvě přenosný postýlky jsme rozložili v ložnici a zpívali ukolíbavku. Když usnuli, tak jsme se převlékli a zalezli do postele. Přitulili jsme se k sobě a začali si potichu povídat.
„Kdy zítra jedeš?" zeptala jsem se.
„Odpoledne," odpověděl mi.
„Chci abys tu zůstal," přitiskla jsem se k němu.
„Už jenom měsíc. Pak máme pauzu na pár měsíců a můžeme zase pokračovat v detičkách."