Havran mezi Hady - mračna na obzoru

10. Kapitola:Když se mračna sbíhají 2/2

Julian přikývl a měl se k odchodu. Už byl skoro u dveří, když jsem ho zarazila. „Počkej! Stůj." Chlapec zkoprněl a zůstal stát. „Zavolej sem Brumbála..." řekla jsem mu. On vytřeštil oči. „A tvař se hrozně zhrouceně, jako že nemůžeš uvěřit co se stalo. Nic víc neřekni. Jen ho sem doveď."

Tak jo. Teď musím Albíkovi nachystat uvěřitelné divadlo. Namířila jsem rukou na okno a pronesla „Fenesta!" sklo se roztříštilo na drobné střepiny a vysypalo se na zem. Popadla jsem bezvládné tělo Pinceové a za paži ho dovlekla k roztříštěnému oknu. Opřela jsem ji zády o stěnu a nechala ji tam. Pak jsem vytáhla lahvičku s jejími vzpomínkami a opatrně jsem její vzpomínky vylila do vzduchu. Pluly pomalu místností, jakoby se snažily dostat ke své majitelce. To jim ale nedovolím. Namířila jsem na ně hůlkou  a mumlala jsem pořád dokola „Vzpomínej."

„Vzpomínej, celý rok jsi tady pracovala a dělala to co vždy. Dnes sem vtrhla hlučná Mrzimorka a hádala se tu s někým kvůli nějakému klukovi. Kvůli, jak se jenom jmenoval...Nott. Neviděla jsi s kým se ta Mrzimorka hádala, ale slyšela jsi jak se roztříštilo okno, šla ses tam podívat, něco tě však udeřilo zezadu do hlavy. Když ses probudila všichni studenti v místnosti měli vymytou paměť a na nic si nevzpomínali. Nějaký hoch byl tak vyděšených, že šel okamžitě zavolat profesora Brumbála." vzpomínky rudly a odkapávaly z nich rudé kapky. „A pak jsi najednou viděla tmu." zašeptala jsem do vzpomínek. Úprava paměti je bolestivá, proto raději upravuji vzpomínky až po vyjmutí z mysli dané osoby. Nechala jsem chladnoucí vzpomínky doplachtit, až k jejich majitelce. Ta se ve spánku otřásla a kůže se jí na chvíli roztářila chladným leskem.
Měla štěstí, upraveno bylo jen málo informací takže to nebude moc bolet.

Pak jsem kouzlem naskládala knihy ve vedlejším oddělení zpátky do polic. Nesmí si všimnout ničeho.

Zrovna jsem dokončovala poslední úpravy, když v tom se otevřely dveře, stála v nich rozmanitá skupinka lidí. V prvé řadě můj nejbrumbálovější Albík, poté profesor Křiklan a z nějakého nevysvětlitelného důvodu tam stál Raddle. Notta jsem nikde neviděla.

Ještě si mě nevšimli. Sedla jsem si do prachu na zem a opřela jsem si hlavu o regál s knihami. Zahájila jsem operaci mrtvého brouka. Tato operace byla již několikrát účině vyzkoušena na níže uvedených osobách.

Albík, můj plyšový medvídek, Mudlovská prodavačka, Vlkodlak, Albík, Bydtrozor z ministerstva, Albík, Kentauří stádo, Mám tady toho Albíka nějak často...Ale co, Albík!

Vydechla jsem a snažila se povolit všechny svaly. Slyšela jsem kroky. A Křiklana jak mluví. „Ví už o tomhle profesor Dipett?" Albík mu odpověděl zamyšleným hlasem. „Ne, musíme zjistit co se zde přihodilo." Slyšela jsem další kroky a šmátravý zvuk,  jak někdo přerovnává knihy na policích. „A ten chlapec? Myslím toho co vám to přišel nahlásit." znovu Křiklan. „Hned poté co mi to řekl omdlel." odpověděl se skrytým znechucením v podtextu.

Chytrý kluk, měla bych s ním spolupracovat častěji. Ozvalo se tiché odfrknutí, které muselo patřit Raddlovi. „Půjdu se podívat támhle za roh pane profesore." oznámil podlézavým tónem. Šplhoun. Kroky se blížily. O chvíli později se ozvalo překvapené vydechnutí. „Pane profesore? Je tu vaše chráněnka. Je-" Ucítila jsem dotek chladné ruky na krku. Musím se ponořit do své mysli a navodit domnělý stav bezvědomí.
Můj dech se uklidnil a srdce bilo jakoby tišeji. Před očima se mi rozlila černota. Stejně jsem ale vnímala jeho chladné prsty, jak mi klouzají po krku a hledají tepnu. Jak mi druhou rukou přejížděl po levé ruce a snažil se nahmatat pulz. Ten dotek pálil jako kdyby se mě dotkl doběla rozžhaveným železem„-v bezvědomí." dokončil do ticha, když nahmatal tep. Slyšela jsem něco co slabě připomínalo úlevný výdech. A moje srdce poskočilo. Zpoza regálů se dle zvuku vynořil Albík a pravděpodobně si dřepl na zem ke mně. Jeho ruka se dotkla mého čela s otcovskou něžností kontroloval zda nemám teplotu. Ucítila jsem jak se jeho hůlka dotkla mého čela. Sakra. Co budu dělat?!

Můj geniální mozek jako vždy zachránil situaci a ptáte se jaký geniální plán to byl? Já vím, že jste se neptali. Vy jste fakt kazisvěti.

No můj skvělý mozek je asi na tripu, protože vyloudil jedno krátké a hlasité zachrápání. Hůlka zmizela z mého čela. „Ona spí?" zeptal se Křiklan, který mezitím doběhl k nám. „Očividně" odpověděl Abík a jeho hlas vypovídal o momentální touze jít povečeřet s bandou akromantulí. Slyšela jsem jak Raddle zadržuje smích. Moc často se nesmál, ale výbuch smíchu, který následoval, byl tak bouřlivý, že Albík s Křiklanem odskočili dobrého půl metru daleko. Protřela jsem si oči a rozespale jsem zívla. Když jsem od sebe rozlepila víčka, naskytla se mi zajímavá podívaná.

V pozadí si pokojně pochrupkávala Pinceová a přede mnou na patách seděl Alb, který nyní pozbyl jakéhokoli výrazu, vedle nějž seděl Křiklan, který momentálně vrhal zmatené pohledy na mě a na Toma. Tom se snažil zastavit smích který se mu stal z hrudi, ale valným úspěchem se pyšnit nemohl. V úsměvu byly vidět jeho rovné bílé zuby. A rty zkroucené do úsměvu, byl to takový nezvyk. Pomalu jsem hraně zívla a usmála se. „To je ale nádherné odpoledne, není-liž pravda?"

Tak jsem tu s novou kapitolou. Omlouvám se za zpoždění, ale moje výmluva je...No prostě se mi nechtělo👍🏻😂Sorry not sorry, tady je nová kapitola. Pište názory a nápady, na vše odpovídám.

Hello!❤️‍🔥