Havran mezi Hady - mračna na obzoru

11.Kapitola: „Tam kde světlo nesvítí."

Pomalu jsem hraně zívla a usmála se. „To je ale nádherné odpoledne, není-liž pravda?"

Už jste si někdy nebyli jistí, jestli by vaši rodiče nebo poručníci nebyli schopni vás zabít, kdyby jste je skutečně naštvali? Ano, znám ten pocit. Vlastně ho prožívám právě teď. Dovolte mi uvést vás do děje, zrovna se na mě vrhají tři pohledy, každý jiný. V Křiklanově tváři čtu skryté pobavení a také evidentní nejistotu z dané situace. Naopak Albusův obličej skýtá obraz absolutního vzteku, který se velice neúspěšně snaží skrýt. A Raddle se na mě dívá a na tváři má znovu nasazenou tu neprodyšnou masku netečnosti jako jindy. Jakobych mohla zapomenout na to jak se tady mohl doslova potrhat smíchy.

„Slečno Grindelwaldová? Budete tak laskavá a prozradíte nám co se stalo?" zeptal se podrážděně Albus. Zakývala jsem hlavou ze strany na stranu jakobych si chtěla protáhnout krk. „A copak by se tu mělo stát, pane učiteli?" Jeho oslovení jsem vyslovila s jakýmsi tichým výsměchem. Albus můj tón ignoroval. Pokynul mi hlavou směrem k jednomu koutu knihovny. „Promluvme si o samotě." přikázal a odešel sám do onoho zapadlého koutu. Já se s námahou zvedla a při odchodu zamumlala „Buďte té lásky a prosím odkliďte mou mrtvolu.".

———
Ocitla jsem se v koutku knihovny obsahujícím zajímavé knihy typu "pět tisíc rad jak se starat o kouzelné kaktusy." nebo taky "okouzlete svého kouzelníka". Kupodivu moje menší divadlo nezahrnovalo do své destrukce tenhle kout. A žádná z knih tak nebyla poškozena. Naneštěstí.

Albus se posadil na vratkou stoličku a jeho pohled mi naznačoval nebezpečně se přibližující výchovnou přednášku. Mezi obočím se mu náhle vytvořila drobná vráska. „Řekni mi že v tom nemáš prsty." řekl.
Já mu nechci lhát, ale já a on jsme úplně jiný lidi. On chce chránit a nemá zájem o jakoukoliv magii, která by nebyla povolená. Ale já taková nejsem, ať už si to chci nebo nechci přiznat, jsem od narození zvědavá a chci poznat samotné jádro magie. Chci ze svých čarodějných schopností dostat absolutní maximum. Tohle by nepochopil. A kdo taky jo? Už to vidím...Drahý Albusi, navštívil mě pes, ale vlastně to není pes je to nějakej cápek v černým, který mě málem zabil jen co se proměnil. Ale je to v klídku - on se mi pak omluvil. Jo! A taky ví že jsem potomek Jasnozřenky! Tak co je to v pohodě?

Za zády jsem zkřížila prsty a hraně se usmála. „Já?" zeptala jsem se na oko uraženě. „Jak bych v tom asi mohla mít prsty? Jsem naprosto nevinná!" bránila jsem se. Za zády jsem, ale zaryla nechte do kůže na ruce tak hluboko, že jsem v jednom místě ucítila krev. Už zase. No nic tak to si asi nehty na růžovo nenalakuju, neladilo by to s barvou mé krve.
„Sáro prosím, slib mi, že tentokrát to nejsi ty. Slib mi to, nemůžeš si dovolit problémy. Jenom dostat ně na nějakou školu bylo neskutečně těžké, už kvůli tvému-" okamžitě se zarazil. Téma mého pravého otce bylo mezi námi tabu. Jen jsem si posměšně odfrkla. „Jen to řekni, je to kvůli otci ne? Kvůli tomu že zabil tolik lidí, ne? Všichni se mě bojí. Myslíš, že to nevím?" Při vzpomínce na otce mě bodalo u srdce. Ani ten největší vrah mě nechtěl. Raději mě opustil. Kdyby se mě neujal Albus skončila bych v nějakém sirotčinci, odkud by mě stejně nikdy neodvezli, protože můj otec je Grindelwald.

Do očí se mi nahrnuly slzy. Proč ale Albus neustále dělá jakoby to tak nebylo jako bych to nevěděla. Nadechla jsem se a podívala jsem se mu do očí. „Myslíš si, že nevím jak těžký muselo být dostat mě sem? Albus Brumbál ten dobrodinec, který zachránil svět a porazil černokněžníka Grindelwalda teď dává šanci jeho dceři. Jak krásný čin...A já jsem ti vděčná vážně. Ale kurva nesnaž se dělat jakoby to bylo moje rozhodnutí sem jít. Nikdy jsem si nestěžovala na to že mě učí doma. Nepotřebuju ostatní lidi. Jediné co jsem od nich kdy zažila bylo to nejhorší na co se zmohli tak proč by to teď mělo být jinak?! Proč?!" sýpala jsem a úplně jsem při tom zapomněla na to, že jsme chtěli řešit ten incident. Albus na mě vyjeveně koukal. „Sáro já-" nenechala jsem ho domluvit. „Já se fakt snažím jo? Ale nezněním to kdo jsem, nezměním to, čí jsem dcera. Všichni ve mně vidí vraha. I ty. A nesnaž se to popřít. Vidím každý pohled, každé cuknutí když do ruky vezmu hůlku, nebo se jenom dotknu, nějakého magického předmětu. Možná jednou dokážu velké věci, a nebo ne, možná skončím někde na okraji společnosti, ale chci jednou provždy dokázat ostatním, že to že sdílíme příjmení neznamená, že jsem stejní." Albus se ani nepohnul, jen na mě zíral očima plnýma údivu. „Ale jednu věc máme společnou, chci ovládnout svět, ale tak aby v něm kouzelníci byli šťastní bez předsudků. Aby lidi jako já mohli být stejní." Otočila jsem se a chtěla odejít, v tom mě ale zezadu objaly dvě silné paže. „Mýlíš se, nejsi přece někdo náhodný, ani nejsi vrah, jsi má dcera a co že nevlastní. Já v tobě to světlo vidím. Bude se v tobě prát s temnotou, kterou máš v krvi, ale konečný výsledek je jen na tobě." Pak se otočil na spoušť v knihovně a pustil mě. „Věřím, že jsi to nebyla ty. Běž na kolej. Tady to nech na mně." usmál se a já odpověděla jen jakýmsi křečovitým úšklebkem.
———
Tryskem jsem vyběhla z knihovny. Cítila jsem se strašně. Tohle bylo naše první objetí za posledních pět let. Řekl mi že mě bere jako dceru. Jak jsem mu to mohla udělat? Jsem taková zrůda. Ani nevím jak, zase jsem se ocitla na astronomické věži. Opřela jsem se o zábradlí. Bylo studené. Vina mě dusila. Pohlédla jsem dolů. Mohla jsem skočit. Mohla jsme to ukončit. Ten strach. Ten strach, že nejednám dobře. Že jenom já se vidím jinak, že ostatní mě vidí jen jako dalšího vraha. Vyhoupla jsme se na zábradlí a jen tak pohupovala nohami ve vzduchu. Dolů to bylo tak daleko, nechtěla jsem to vzdát. Nechtěla. Chtěla jsem se stát někým kdo dokáže změnit svět. Ale jak to bylo možné? Vždyť jsem nedokázala zachránit sebe. Ne. Ale co když? Co když se to nikdy nepovede a já tak promarním vše? Nebylo by lepší kdyby si mě ostatní pamatovali takovou jaká jsem teď. Pomyslela jsem na svou první kamarádku. Nevím jaké je to mít kamarády, ale přála bych si, abych jich měla víc. Ne. Já to takhle rozhodně nevzdám. Po tváři mi stekla jedna osamocená slza. Ještě jsem nezvládla psychicky odrovnat Toma Raddla a už ničím sebe. Co to se mnou bylo? Chtěla jsem slézt dolů, ale v tu chvíli mi podjela ruka a já  přepadla dolů.

Letěla jsem vzduchem a snažila se nahmatat hůlku v kapse. Ale ta mrcha mi furt unikala. Tak tohle bude má smrt? Omylem spadla z ochozu astronomické věže? Ani se mi to nevleze na náhrobek...Smutné. Skutečně mě to pobavilo. Už mi zbývalo jen dobrých 20 metrů k zemi. Doufám, že mi z těch gumídků narostly, alespoň nějaké špeky, aby to tolik nebolelo. Při 15 metrech jsem přivřela oči. Už brzy bude následovat dopad. V tu chvíli jsem si ale všimla, že můj pád se nějak zastavil.

Náhle jsem cítila dvě paže jak mě chytily a zastavily tak můj pád. Ale jak? Vždyť jsem byla ještě tak 10 metrů nad zemí. Otočila jsme hlavu a spatřila Riddlovu tvář, na které se formoval výraz naprostého děsu. Kolem chodidel mu plynul jakýsi černý dým, díky kterému tak nějak levitoval ve vzduchu.

„Proč jsi proboha skočila?!"

Tak jsem tu s novou kapitolou. Chtěla jsem jen poděkovat, protože se blížíme k 1K a doufám, že brzo tohle číslo i zvládneme. Dneska to byla taková míň vtipná kapitola(Jako bych byla nějak vtipná i normálně...🥲).

No každopádně děkuju moc, za vaši podporu.
Vaše
          ANARKA🧡🧡🧡