Havran mezi Hady - mračna na obzoru

13.Kapitola: „Zabitá princezna."

Ani jsem se nenadála a měla jsem za sebou svůj první týden v Bradavicích. Shrneme si můj aktuální pokrok. Stihla jsem ohromit učitele svými znalostmi, vytopila pokoj, získala nepřítelkyni na život a na smrt. Udělala jsem si kamarádku, vystrašila nějakého kluka k smrti(Taky tě zdravím Notte.) a byla obviněna z útoku na několik studentů a jednu knihovnici. Za to poslední se neomlouvám, stejně ji nikdo nemá rád.

Nebojte, vím co vás zajímá. Chcete se zeptat na můj rekord v pojídání palačinek!

Ne? No fajn, ale jinak bylo to 19 palačinek za deset minut.

Jak jinak, chcete vědět jak dopadl můj poslední zážitek s Raddlem. Kupodivu dopadl naprosto nezáživně. Zbytek cesty mě častoval přezdívkami, které mě nutily přemýšlet o sebevraždě spolu s kamarádem Baziliškem. Snažit se vysvětlit Raddlovi, že nejsem a nikdy nebudu jeho snoubenka je asi stejné, jako snažit se Albíkovi vysvětlit, že jeho vousy byly v módě naposledy asi tak v době kamenné. Zkrátka jako mluvit do zdi.
Když mě potom donesl na ošetřovnu, naše ošetřovatelka paní Jonesová mu vrazila do ruky lízátko s růžovou mašlí a políbila ho na tvář. Celou dobu ho obdarovávala přezdívkami, které ve mně vzbudily neskutečnou touhu pořídit si mudlovskou kameru a tento zážitek tak zvěčnit. Obávám se, že spatřit Toma Raddla, nejchladnějšího nejtajemnějšího a nejpopulárnějšího kluka na škole s růžovým lízátkem v ruce, jak se ho malá žena snaží ulíbat k smrti a oslovuje ho "hodný chlapče", je podívaná za kterou by si mnozí spolužáci zaplatili. Když jsem na něj z jedné z nemocničních postelí ukázala zdvižené palce, jeho pohled by mohl zabíjet. Na rozloučenou jsem na něj zamávala a zářivě se na něj zazubila. Raddle se jen ušklíbl a urychleně opustil ošetřovnu.

———————
Zrovna stojím v učebně OPČM, neboli opravdu pitomé čáry a magie. Většina studentů, už sedí usazena v lavicích a vybalují si knihy. Já se jako obvykle nemohu pyšnit přílišnou dochvilností, neboť má spolubydlící unesla včelku máju a nikdo mě nevzbudil. Naštěstí Averymu a Blackovi se ráno podařilo odpálit v pokoji dvě rachejtle, které způsobily kompletní devastaci jejich obývacího prostoru. Myslím, že nás kopírují. No každopádně mě toto duo probralo z mého spanilého spánku a zachránilo mě před přednáškou naší staré profesorky.

Jestli jste se chtěli zeptat jak dopadla tajemná schůzka, s politováním vám musím oznámit, že z ní sešlo. Ten papírek s místem kam jsme se měla dostavit totiž asi dostal křídla a odletěl si povídat s hypogrify, protože ať jsem hledala jak jsem hledala nikde nebyl. Zburcovala jsem Cass a donutila ji o půlnoci hledat malý kus pergamenu v trávě pod věží. Takže na mne byla nejspíš malinko nahněvaná a nyní mě trestá odpíráním včelky máji.

Když jsem ji zahlédla v lavici u okna, zářivě se na mě šklebila a mávala mi, abych si k ní přisedla. Což stejně budu muset udělat, protože každého kdo se pokusil vedle ní posadit zasypala nadávkami. Raddle jako obvykle seděl v první lavici, hábit bez jediného faldu, zmijozelskou kravatu utaženou přesně tak akorát, vlasy dokonale sčesané a košili bez jediného fleku. Učebnice a brky na stole měl seřazené tak dokonale, až to působilo nemožně perfekcionistickým dojmem. Byl prostě až nepřirozeně dokonalý. Šplhoun.

Já uměla, narozdíl od našich patolízalských spolužáků nahlédnout pod tuhle perfektní masku. Skutečný Raddle, přestože jsem ho zahlédla jen na krátkou chvíli, nebyl perfekcionista. Byl ambiciózní a měl rád detaily, nesnesl nezdar, vlastně byl arogantní a úplný opak své masky. Nebyl milý a ohleduplný, nýbrž arogantní a sobecký, nebyl pohledný a galantní, naopak se mohl pyšnit neuvěřitelně kyselými úšklebky a měl ve zvyku dívky vlastnit. Za tu dobu co jsem byla na ošetřovně jsem rozebrala celou povahu Toma Raddla. Mé nákresy mohly působit jako kresby zamilované školačky, ale v tomhle bylo víc. Byl záhada, těžký oříšek a já ho chtěla čím dál víc rozlousknout. Vše se vztahovalo k jeho plánům, ale co to bylo za plány...?

Všimla jsem si, že už na něj nějakou dobu civím a Avery s Blackem se začali nahlas chechtat. Zrudla jsem a rozešla jsme se ke své lavici. Všimla jsme si, že Raddle tam jen tak seděl a ani se neohlédl. To bylo přinejmenším divné. On nikdy nevynechal příležitost naznačit všem okolo, že jsem jeho. Ne že by mi to chybělo, ale chápete.

Usadila jsem se do lavice vedle Cass. Stále jsme se na ni zlobila a tak jsem se odvrátila na druhou stranu.
„Neříkej že tě to ještě bere!" smála se mi. Odpovědí jí bylo mé odfrknutí.
„Zasloužila sis to a ani jsi nepřišla pozdě." obhajovala se. Další odfrknutí bylo následované protočením očí.
„Nemám se za co omlouvat." stála si za svým. Jen jsem pokrčila rameny.
„Ale já jsem v právu!" vyjekla. Ani jsem nic nemusela říkat.
„Fajn. Promiň." vynuceně se na mě usmála. Mělo by mi to stačit, ale ještě chvilku bych ji mohla nechat trpět. Lehce jsem se od ní odsunula.
„Ne! Nedonutíš mě se cítit provinile!" zavrtěla hlavou. Znovu jsem si poposedla.

V tu chvíli začala hodina. Všichni se postavili, když zahlédla ve dveřích postavu v noblesních staromódních šatech. Profesorka Merrythoughtová se dobelhala do třídy s křivým úšklebkem na tváři. Posadila se za katedru a beze slova vytáhla ze šuplíku velkou hromadu papírů, která ji hrozila zavalit. Celá třída na ni zírala a čekala, až jim dá pokyn posadit se.
„Tak už sedněte." zamumlala profesorka. Avery, který dosud předstíral málem smrtelné utrpení způsobené dlouhým stáním na vlastních nohou, se zhroutil svému kamarádovi Orionovi do náruče. Orion se hraně rozvzlykal a "polomrtvého" Averyho si k sobě tiskl v náručí.
„Paní profesorko! On umírá! Tak dělejte něco!" vzlykal a snažil se změřit Averymu tep. Profesorka se ušklíbla a dál sledovala scénu před sebou. Avery sebou hraně škubl a pak se v předstírané smrtelné křeči zhroutil Orionovi do klína.
„Je mrtvý!" zavzlykal dramaticky ten šašek.
„A ona." ukázal prstem na profesorku Merrythoughtovou.
„Ona ho zabila!"
Celá třída se rozesmála
Profesorka se nevesele zasmála a mávnutím hůlky zalepila Orionovi ústa.
„Tak pane Blacku i přesto, že mě vaše divadelní schopnosti neustále udivují, nemusím vám doufám vysvětlovat důvod školního trestu, není liž pravda?" Pronesla medovým hláskem. Orion si frustrovaně shodil Averyho z klína na podlahu a sesunul se na židli. Avery se se skučením zvedal ze země. Mračil se na Oriona něco si pro sebe mumlal.
„Tvůj mizerný nápad!" slyšeli jsme ho ještě říkat. Orion jen něco šveholil skrz zalepená ústa.

Profesorka si mezitím sjednala ticho. „Vzhledem k tomu, že je zase začátek školního roku a vy už jste zase zapomněli vše co jsem vám celý minulý rok vtloukala do hlavy, dáme si dnes jenom cvičné souboje."  Třídou to zašumělo nadšením.
„Jako vždy bych sem zavolala našeho premianta třídy pana Raddla." profesorka se na něj usmála a nechala ho za bujarého potlesku jeho kumpánů předstoupit před třídu.
„Slečno Grindelwaldová?" oslovila mě profesorka. Zvedla jsem ruku a usmála se.
„Jak vidím, máte dobrou náladu, nemyslím si však, že vám ji zlepším." připustila a vyndala z velké kožené kabely přeložený kus pergamenu. I z dálky jsem poznala Albíkovo písmo.
„Profesor Brumbál mě požádal o jisté úlevy pro vás co se týče duelů, ale já nehodlám nikomu nadržovat, nemyslím si, že je váš důvod tak urgentní jak se snažíte tvrdit. Prosím pojďte a převeďte se nám." vysvětlila profesorka. Blbej Albus.

Celá třída se na mě šklebila a já si za sborového smíchu šla stoupnout k Tomovi. Ten se na mě ani nepodíval. Jeho pohled směřoval kamsi za mě. Profesorka kolem nás vyčarovala štít.
„Naprosto čestný boj, je povoleno druhého zranit ne však příliš."

A to byl počátek mého pádu. Jak se tak na mě všichni dívali připadala jsem si jako princezna. Zabitá princezna.

Ahojky po dlouhé době jsem tu s kapitolou. Moc vám všem děkuji za 1K, jste naprosto úžasní!

我恨高兴！

Učím se čínsky, tak si na vás alespoň trochu procvičím kanji😂😂😂.

Tak čuuus!

Anarka