Havran mezi Hady - mračna na obzoru

9. Kapitola : Když se mračna sbíhají 1/2

Tak a je to tady, tahle kapitola mi dala mega zabrat, protože jsem do ní potřebovala nacpat celkem dost informací.

Když jsem říkala, že ovládnu svět, měla jsem ještě úsudek zamlžený vztekem na Raddla. Když se mi to rozleželo v hlavě, říkala jsem si, že to není zas tak špatný nápad. Ale jednu věc mi nikdo neřekl...

„Jak se sakra ten svět ovládá?!"
Zrovna jsem zařvala na nevinného pavoučka na parapetu. Už deset minut sedím v knihovně a vůbec nevím co mám dělat. Koukání z okna je sice v mnohém skvělá činnost, ale na ovládání světa to moc není. Nechala jsem pavoučka, aby si vlezl na hřbet mé ruky. Byl to takový ten malý pavouček, kterého vaše babička věčně loví na záchodě...Ale já nemám babičku. No, gratuluju zkazili jste mi den!

Usadil se na lemu mého hábitu, jakoby čekal co se bude dít. Zabořila jsem hlavu mezi ruce a uhodila jsem se do hlavy. „Au!" vykřikla jsem. Zezadu se ozvalo hlasité „Pssst!". No, jo Pinceová má zase náladu. I když kdy ji nemá. Pohlédla jsem na ruku, ale místo kde se předtím nacházel pavouček teď zelo prázdnotou. Pak jsem ucítila tichý pohyb u ucha. „Tak tady jsi!" zašeptala jsem. „Chceš se mnou zůstat?" pavouk viditelně poukázal na vlastnost málomluvnosti, kterou pravděpodobně trpí. No nic mlčení znamená souhlas. „Chtělo by to nějaké jméno co?" pavouk  nehnutě stál na místě. Zamyslela jsem se. Ano i já se divím, že to ještě umím. Takže...Jméno pro pavouka. Hmm...Po dlouhém přemýšlení se můj problém nakonec vyřešil. Ano byla jsem tak zamýšlená, že jsem na něco přišla. Chytře jsem se nadechla a...Našla Lexikon Pavoučích jmen.

Ano on skutečně existuje LEXIKON pavoučích jmen. Že jste to nevěděli? Já taky ne...Kdyby to alespoň byl jen takový sešitek, ale ta bichle má do háje 1274 stránek!

Procházela jsem jedno po druhém, ale žádné se nezdálo dost dobré. Proč s tím vůbec ztrácím čas. Vyhlásila jsem Raddlovi válku sakra! Tak tady nemůžu ztrácet čas s pavoukem. Pavouk se na mě díval svými osmi očky. A já mu to prostě nemohla udělat...„Fajn, budeš Tom." Ne neházejte kameny, já musela. Ten pavouk byl tak pofidérní a divný, že mi jednoduše připomněl Toma.

V tu chvíli, ale pavouk vydal zvuk. Něco jako odkašlání. A pak promluvil. „No tak ty hloupá, jak dlouho na mě ještě budeš zírat? A to jsem slyšel, že jsi prý docela chytrá."
No super teď mám ke všemu ještě halucinace. „Žádný Halucinace, ale nejspíš nejlepší den tvého života." Myslím, že má na mě tahle škola divný vliv. Že by mi dali něco do čaje? Popadla jsem knihu a vší silou ji mrštila po pavoukovi. Ozvalo se lupnutí a pak ticho.

Opatrně jsem se přisunula k parapetu na který jsem hodila knihu. Pro jistotu jsem na ni namířila hůlkou. A pak jsem ji nadzvedla. Pavouk pod ní nebyl. Rychle jsem se otočila. Za mnou stál velký černý pes. „Vážně? Kniha? Čekal jsem víc." Švihla jsem hůlkou a pronesla „Aqua Carcerem" . Z hůlky vylétl paprsek modrého světla a trefil psa přímo mezi oči. V tu chvíli ho obklopila kopule vody. Teď neměl šanci  se nadechnout. Vítězně jsem se zašklebila a posadila jsem se na židli.

Pes zavrčel a oči mu zrudly. Pak v knihovně zhaslo světlo. Všechny louče jako zázrakem zhasly. A náhle mnou něco škublo a já naletěla na skříň, ze které se okamžitě vysypaly knihy. "Au." promnula jsem si místo na hlavě kam jsem bolestivě narazila. Na ruce mi ulpělo trochu krve, takže jsem si pravděpodobně něco rozsekla.

S námahou jsem se zvedla a pohlédla na psa. Ten už tam však nestál. Místo psa se přede mnou tyčil muž s vlasy černými jako uhel a s očima jako půlnoční obloha. Halil ho dlouhý černý plášť s kápí a jeho černé boty byly okované železem. „Kdo jste?" zeptala jsem se stále trochu dezorientovaně. Zády jsem se zapřela o knihovnu a pokusila se zůstat při vědomí. Zrak se mi mlžil a po chvíli mě už bolelo i myslet.