Havran mezi Hady - mračna na obzoru

12. Kapitola: „Skryté a odkryté."

Otočila jsme hlavu a spatřila Riddlovu tvář, na které se formoval výraz naprostého děsu. Kolem chodidel mu plynul jakýsi černý dým, díky kterému tak nějak levitoval ve vzduchu.

„Proč jsi proboha skočila?!"

Hleděl mi do očí a cítila jsem jak se mu třásly ruce. Rychle jsem se podívala dolů. Skutečně jsme prakticky stáli ve vzduchu. Zvedl se mi žaludek. Když si všiml mého zděšení přivřel oči a sletěl pomalu k zemi. Když se jeho chodidla dotkla země zakymácel se. Stále mě držel v náručí tak pevně, jako bych se měla každou chvíli sebrat a utéct zpátky na věž.
„Zeptám se, jen jednou." pronesl udýchaně.
„Proč jsi proboha skočila?!" vykřikl. Všimla jsem si, že se mu klepou ruce. Chtěla jsem se mu vysmeknout, ale akorát mě k sobě pevněji přitiskl. Zakňučela jsem.
„Můžeš mě pustit?!" vyjela jsem na něj. „Ne, to teda vážně nemůžu." odsekl Raddle. Nohy měl evidentně vratké. „To bys ale měl jestli se nechceš zhroutit..." kývla jsem směrem k jeho rozklepaným nohám. Raddle polkl. Pomalu a velice opatrně mě postavil na zem. Když se moje nohy opět dotkly země úlevně jsme vydechla. Pak jsem ale ucítila jak se mi obrátil žaludek. Špatně se mi dýchalo. Zhroutila jsem se na zem a sedla si do tureckého sedí. Není to tak špatné, jenom mám pocit že vyhodím vlastní žaludek a jediná osoba v blízkosti je Tom Raddle. To jsem to zase vyhrála.

Pozorně jsme si Raddla prohlédla. Vůbec nevypadal dobře. Ne že by to byl jindy zrovna model, ale chápeme.  Tvář měl sinalou a vlastní nohy ho zjevně sotva držely.
„Kdo tě takhle zřídil?" zeptala jsem se prostě.
„Kdo asi...Ty." šlehl po mě výhrůžným pohledem.
„Já? Asi jsem šikovnější než jsem čekala." pronesla jsem se smíchem.
„To kouzlo co jsi prováděl nahoře, to byla temná levitace." zajímalo mě.

Temná levitace patří mezi pět nejzákladnějších forem černé magie. Jsou dokonale popsány jen v několika málo svazcích nesmírné hodnoty. Jinak se o nich nedozvíte. Víte, čekali byste že heslo do Albíkovy pracovny bude promyšlenější než "Citrónové bonbóny".  Jednou jsem se vykradla do města abych mu koupila dárek k narozeninám, poprvé a naposledy a vrátila jsem se bez peněz s pytlíkem citrónových bonbónů. Ty kluky co mě okradli už jsme sice nenašli, ale na jeho narozeniny jíme tradičně citrónové bonbóny. Existuje pět základních forem černé magie. Jsou tak plné čisté černé magie že se je většina lidí bojí jen vyslovit. Jestli je už teď dost silný na ovládnutí temné meditace, nemohu se mu v základu rovnat.

„Co víš o temné meditaci?" zeptal se a přisedl si na zem ke mě.
„Základy." odpověděla jsme prostě.
„Je zvláštní, že Brumbálova chráněnka zná principy utajované nejčernější magie." ušklíbl se. A sakra, tak teď mě dostal. Za tohle by mě Albík nejspíš poslal za kamarádem Baziliškem.
„Nevím o čem to mluvíš." zalhala jsem pohotově.
„Myslím si že víš." zasmál se a lehce se ke mě naklonil. Do jeho tváře se pomalu vracela barva.
„Myslet si můžeš co chceš." odsekla jsem.
„Otázka je, jestli o této tvé znalosti ví i profesor Brumbál." zeptal se. Před očima se mi rozsvítily hvězdičky. To je problém. Co budu dělat? Z tohohle mě ani Albus nevytáhne. Jenom zmínka o něčem takovém a Ministerstvo to vezme jako záminku pro můj okamžitý odjezd do Azkabanu. Prý v tom prohnilém vězení špatně vaří a dají vám jen ty nejhorší příchutě gumídků. Jako třeba ta bílá příchuť. Co to jako je? Chutná to jako hruška, bez jakékoliv dobré vlastnosti hrušky.
Chtěla jsem mu odseknout, ale v tu chvíli se mi zvedl žaludek a já se vyzvracela přímo do klína nejpopulárnějšího kluka na škole. A že to nebylo na jeden krátký zátah. Vyhodila jsem ze sebe všechno jídlo které jsme za poslední den pozřela. Ruce mi zeslábly a já se svalila na záda. „Ještě je ti zle?" povzdechl si Raddle a kouzlem si vyčistil hábit.
„N-Ne." zakoktala jsem v leže. V tu chvíli mě, ale ještě jednou nakopl žaludek a já se naposledy vyzvracela do trávy.
„Teď když o tom tak přemýšlím asi spíš Jo." usmála jsem se nevinně. Raddle znovu máchl hůlkou a odstranil zbytky mé snídaně z trávníku. Posunul se ke mně položil si mou hlavu do náruče.„Jestli se teď pozvracíš, slibuju, že tě pověsím kentaurovi na záda." pohrozil mi.
„Tak teď mě zajímá, kterého kentaura máš na mysli, protože většina z nich jsou moji kamarádi. Když jsem u nich byla naposledy tolik mě prosili, aby už konečně odešla, ale já jim to nemohla udělat." zamumlala jsem. A nebyla to lež, Albík musel zaplatit ministerstvu pořádnou sumičku, aby zabránili kentauří válce, kterou jsem podle nich prý způsobila já.
Raddle mě pohladil po vlasech a palcem mi přejel po líčku.
„Co to děláš Raddle." zeptala jsem se a v očích mi nebezpečně blesklo.
„Co by, svádím tě." ušklíbl se Raddle.
„Vzhledem k tomu, že jsem právě spadla ze snad deseti kilometrů, je tohle zajímavý vývoj situace." podotkla jsem.
„A kdo tě zachránil?" zasmál se unaveně.
„Ty. I když vůbec nechápu proč bys to sakra dělal." přiznala jsem.
„Proč ne? Neměl by muž svou snoubenku ochránit? Nehledě na to, že jsi se mi děkovně vyzvracela do klína." vysmál se mi a znovu mě pohladil po vlasech. Ani jsem se nehla. Stejně bych na něj akorát vyhodila další salvu gumídků. Pak jsem si uvědomila co řekl.
„Jaká kurňa snoubenka Raddle!" zavrčela jsem a vyšvihla jsem se do sedu. Omylem jsme ho uhodila do brady, až to křuplo.
„Velmi neopatrnou snoubenkou." zavrčel.
„Ty jsi ještě nepřestal?" zamračila jsem se na něj.
„Hele květinko, právě jsme ti zachránil život, nejsi schopná mi odpovědět na jedinou otázku, několikrát jsi na mě vyhodila svůj žaludek a teď řešíš přezdívku?" podivil se.
„Jo, proč?" zeptala jsem se nechápavě.
„Nic nic, jen jsem se ujišťoval." zasmál se.
„Hele Raddle, dej si už pokoj, já nejsem pro tebe, nemáš mě rád a nic o mě nevíš, pro své plány můžeš sbalit kohokoliv jiného." vysvětlila jsem.
„Koho například?" otázal se.
„Proč ti mám radit koho sbalit, pro mě za mě požádej třeba o ruku Albíka, nebo si uspořádej romantický dýchánek s Baziliškem." navrhla jsem.
Raddle se rozesmál. Kdybych ho tolik nenenávidělva řekla bych že je roztomilý.
„To jsou sice moc dobré nabídky, ale asi zůstanu u původní možnosti." přiznal Raddle.
„Prooooč?" vyjekla jsem.
„Protože, i přesto že tě nemám rád, nikdo jiný to být nemůže." vysvětlil.
„Ale já jsem jenom obyčejná osoba, jejíž poručník má na svědomí větší počet životů nevinnejch bazilišků!" vykřikla jsem.
„Protože jsi roztomilá." ušklíbl se a ťukl mě do nosu.
„Tohle není fér!" obvinila jsem ho.
„To láska nebývá." podotkl Raddle.
„Jaká láska, tohle je obtěžování!" zabodla jsme mu malíček do hrudi.
„Hlavně že tě to moc neobtěžovalo, když jsme ti zachraňoval život." osočil mě.
„To byl rozdíl." opravila jsem ho.
„Jo tak. A už mi řekneš proč jsi se rozhodla zabít v tak nádherný den? Neunesla jsi tíhu viny, protože jsi zničila knihovnu a odklidila ti Mezimorskou šprtku?" zeptal se.
„Jak to ví-" chtěla jsem se zeptat, ale byla jsem přerušena.
„Ale prosím tě. Dělám to už víc jak pět let, tohle lhaní a zakrývání poznám amatéra, když ho vidím." vysvětlil.
„Amatéra?!" rozhořčila jsem se.
„Nechala jsi krev ze vzpomínek na zemi, kdybych ji neuklidil, byl by konec tvého malého divadla. A okno jsi rozbila kouzlem, kdyby se opravdu rozbilo pádem ven, střepy by čněly z venku." řekl prostě. Pak mě podebral po koleny a vyzvedl si mě do náruče.
„Tak princezno, kam to bude?" zeptal se.
„Nech si tu princeznu!" napomenula jsme ho.
„Tak raději snoubenko." opravil se.
„No to už vůbec ne!" Pokusila jsem se ho nakopnout do brady, ale uhnul.
„Ještě jsi mi nepoděkovala." připomenul mi.
„Někdy příště." zamluvila jsem to.
„Ono bude nějaké příště?"
„Vždycky je nějaké příště."

Tak...
Co se dá dělat. Už zase s obrovským zpožděním, jak jinak taky. V hlavě mi visí kontrolka s nápisem "zde vložte výmluvu"

Momentálně jsem v Itálii. 🇮🇹🇮🇹🇮🇹Projel jsem San Marino a Florencii spolu se svojí rodinou. Do kapitoly mě dokopala moje malá sestra, která hned po tom co jsme ji přečetla usla.

Tak doufám, že mě nezabijete, slyšela jsem totiž že ubodání bolí.

Čuuuuuus!

Anarka🧡🧡🧡