Klanové kočky - Mstění kočky se zlomeným srdcem (Dokončeno)

První záporák odhalen

Přeslička vyskočila do vzduchu a těsně minula veverku šplhající po kmeni stromu. Na obloze zářily hvězdy, měsíc byl tenký jako dráp kotěte. Její učitelka ji někde ze křoví či koruny stromu pozorovala. Všichni starší učedníci byli dnes posláni před západem slunce na předem určené místo, a když se setmělo, měli povoleno začít lovit a jejich učitelé šli po jejich pachu a tajně je pozorovali, jak si vedou. 

   Přeslička měla lovit na mýtině poblíž Špičatých skal. Sovík kolem Tréninkového dolíku, Kopretinka na Voňavém paloučku, Skvrnkotlap v Bukovém hájku a Šedotlapka u Rokliny a kousek do lesa. Každý byli jinde a dost daleko od sebe na to, aby se nepotkali.

   ,,Do myšího bobku!" zabědovala kočička. V noci se loví těžko, i když vidí celkem dobře. ,,Takhle byla už druhá." Podrážděně mrskla fousky a zavětřila. Rejsek, pomyslela si. Přikrčila se a začala se plížit k malému stvoření. Opatrně pokládala tlapku před tlapku a... Hop! Vymrštila se a nebohé stvoření usmrtila. 

   Pyšně ho položila pod keř ke králíkovi a myši, které se jí podařilo dostat už před nějakou dobou. No, myslím, že veverku oželet dokážu, pomyslela si. 

   Za zády jí zašustilo křoví. To bude Sýkorka. ,,Podívej, co mám," pochlubila se. ,,A to ještě ani měsíc není nejvýš." S úsměvem se otočila do tmy na kočku stojící pod stromem, stranou od měsíčního světla.

   Byla vidět jen šedá tlapka. Kočka vylezla na světlo. Měla široká ramena a na Sýkorku byla moc vysoká. ,,Opět se setkáváme," zachraptěl hluboký hlas, který jistojistě nemohl patřit šedé válečnici. 

   Přesličce spadl úsměv. Packy se jí roztřásly. ,,W- Wiliame?" zakoktala. ,,Zmiz odsud! Nemáš tu co dělat!" zavrčela.

   Kocour se jen zasmál. Odhalil své tesáky, a protáhl si drápy. Škubl tlapou a vytrhl kus půdy. Z hrdla se mu vydralo zavrčení a vrhnul se na kočičku.

   ,,Sýkorko!" zavřeštěla Přeslička zoufale a skrčila se ve křoví.

   Zem zaduněla, jak jedna z koček poslala k zemi tu druhou. Přesněji, Sýkorka srazila Wiliama. ,,Co tu děláš, Pavouku?" zašeptala šedá válečnice tak tiše, že ji Přeslička v keři skoro neslyšela. ,,Co tu děláš?! Myslela jsem že jsi odešel z lesa!" Sýkorka už téměř křičela. Oči jí pohltil smutek a plameny vzteku.

   Přesličku rázem opustila panika a nahradilo ji zmatení. Ani si neuvědomila, jakému nebezpečí se vystavila, když vylezla. ,,Pavouku? Já myslela, že se jmenuješ Wiliam!"

   Wiliam - nebo Pavouk? - se omráčeně posadil. ,,Rád tě zase vidím, drahá Sýkorko," vyplivl opovržlivě. ,,Ani jedno jméno mi nepatří. Jsem Henry." Střihl pohledem na kočku. ,,Jméno Pavouk mi nepatří už dlouho."

   Motýlí válečnice se nehnula. Pohled jí změkl a hněv se rozplynul jako mlha. Přišpendlila kocoura k zemi, mávla ocasem na svou učednici a vyšplhaly spolu na strom. ,,Běž," mňoukla válečnice. Její pohled byl prázdný. ,,Běž tak rychle, jak jen umíš a přiveď další kočky. Dokáže být rychlý jako vítr když chce, takže se neohlížej a miř rovnou do tábora. Kdyby mě přepral a dobíhal tě, na místě plném koček už tě nedostane."

   Přeslička kývla. Nechtěla tu Sýkorku nechávat samotnou s tímhle kocourem, ale než mohla cokoli namítnou, šedá kočka seskočila dolů a vrhala se do další rvačky. Tak se připravila, napnula svaly a přeskočila na vedlejší strom. Dopadla na větev a zavrávorala. Dobře, takhle se do tábora nikdy nedostanu, rozmýšlela. Tak fajn, jen dokud nebudu dostatečně daleko. 

   Po pár stromech se udýchaně zastavila. Ještě nebyla ani na hranici Dubového lesa a už ji energie opouštěla. Na stromové dovednosti se zaměřuje Veverčí klan, Motýlí kočky se unaví rychleji. Z dálky se ozvalo zavolání: ,,Utíkej!"