- Není pravda, že vrah nebo šílený maniak je vždy někdo vám cizí -
Přeslička je nejnovější učednicí Motýlího klanu. Je to chytrá mladá kočička a i když je ve výcviku jen pár dní, zatím jí to jde.
Jednoho dne s hlídkou narazí na mrtv...
Přeslička probraly paprsky vycházejícího slunce dopadající na její zavřené oči. Protáhla se, zívla a vyskočila na placatý kámen, na němž seděla předchozí večer. Lehla si na břicho, schovala tlapky pod sebe a užívala slunečního tepla.
Něčí drápy zaskřípaly o tvrdý povrch. ,,Vítám tě zpět, učednice," ohlásila svůj příchod Kůra a posadila se k zrzavé kočičce. ,,Co tě sem přivádí? Už někdo toho zloducha chytil?"
,,Ahoj, Kůra," pozdravila Přeslička samotářku. ,,Potřebovala jsem pauzu. A ne. Nikdo ani neví, kdo to je. Ale..." Zarazila se. Do mysli se jí prodraly vzpomínky na včerejšek, na to, jak jen o krátký fousek unikla smrti - jak unikla Wiliamovi. Začalo jí to vrtat hlavou. Jmenoval se ton kocour vůbec Wiliam?
,,Ale?" pobízela ji hnědá kočka.
Přeslička zatřepala hlavou. ,,Ale... D- doufám, že už se to brzy vyřeší," zalhala. ,,Jak se ti v posledních době daří?" změnila téma.
Kůra nepatrně zúžila oči. ,,Dobře. Ve skalách toho moc nenalovím, takže si chodím lovit na louku za nimi. Vždycky na několik dnů nalovím, donosím to sem a když jídlo dojde, vydám se tam znovu. Nemáš hlad?"
,,Ano, od včerejška jsem nic nejedla," přiznala kočička.
Vydaly se spolu pro něco k jídlu. Procházely mezi ostrými kameny trčícími vzhůru k obloze. Přesličce se z nich ježily chlupy na zátylku. Ulomil se už někdy jeden z nich a zabil někoho? dumala.
Jedna skála byla větší než všechny ostatní a po straně vedla písčitá cesta někam skrze bludiště stínů a skal. Ve skále zela díra, jenž vedla do nory bývalé válečnice. Přeslička odhadovala, že tam nejspíš bude pěkná zima a černočerná tma i během dne. Kůra vlezla dovnitř. ,,Ty tam něco vidíš?" překvapilo zrzavou učednici.
,,Moc ne, jdu hlavně po pachu," odvětila hnědá kočka. ,,Ale až vystoupá slunce výš, bude svítit i do téhle temné díry. Ach ne, já si to myslela." Vycouvala z nory. ,,Už tu nic není. Moji noví společníci se před chvílí vydali lovit, pojďme za nimi."
Šly spolu po písčité cestičce. Při pohledu na to smutné šedé kamení se Přesličce zastesklo po zeleném lese. Přemýšlela, jestli se po ní doma v táboře vůbec někdo shání. Možná její bratr a Kopretinka nebo Sýkorka. ,,Em... Mluvila jsi o společnících že? Vy tu teď spolu žijete?"
,,Ano, říkali, že je chytili kočkolovci a oni jim utekli a při cestě domů se tu zastavily. Přišli ten den, kdy jsi se ty a tvůj bratr přišli zeptat na toho vraha. Plánují se brzy vydat zase na cestu."
Přeslička se zarazila. Její rodiče též unesli kočkolovci. Co když to jsou oni? ,,A... A jak vypadají?"
Kůra chvíli přemýšlela. ,,Hmm... Velký bílý kocour a zlatá kočka. Ten kocour má černou špičku ocasu. Ano, a mají s sebou bílé kotě. Prý ho vzali k sobě, když utekl od svých kočkolovců. Asi se mu tam nelíbilo."
Přeslička málem přestala dýchat. Ta kočka právě popsala její rodiče! Ale co to kotě?
Cestička začínala mizet, až kočky spočinuly před dvěma velkými keři porostlými záhadnými červenými bobulkami. Vypadaly jako bobule smrti, o kterých mluvila Bělokvítka. Bobule smrti jsou jedovaté a když je nějaká kočka sní, bez okamžitého zásahu léčitele ji čeká smrt. Dříve se jimi zabíjely kočky, které zradily svůj klan, ale dnes už se to dělat nesmí. ,,Přikrč se a prolez touhle škvírou," přikázala Bark a protáhla se na druhou stranu. Přeslička ji napodobila.
Rozklenula se před nimi nádherná louka. Všude byly květiny a opodál tekl potůček průzračné vody. V trávě poskakovaly dvě kočky - bílá a zlatá. Přeslička se napřed rozběhla k potůčku a napila se vody. Byla studená a krásně jí shladila hrdlo. Přemýšlela, jestli se odpojil od řeky tekoucí přes jejich území nebo je to jiná řeka či jezero. Pak se vydala lovit.
Když se vracela ke keřům s hrabošem a vrabcem, kočky z louky už tam byly. ,,Ahoj," mňoukla nesměle, když položila kořist. Kočky se na ni otočily. Byli to oni, Bílý dráp a Zlatosrstka. ,,Přesličínko!" vykřikla Zlatosrstka. Vyskočila a přitulila se ke své dceři. Bílý dráp se přidal.
,,Moc jste mi chyběli," zavrněla Přeslička, když se odtáhli. ,,A už nejsem Přesličínka. Teď jsem Přeslička," dodala.
,,Též jsi nám moc chyběla," mňoukl Bílý dráp a ovinul svou dceru ocasem. ,,Jsme na tebe pyšní. Na vás oba. Co tu děláš? Je s tebou i Sovíček?"
Přeslička se zasmála. ,,Sovík. A ne, je v táboře. Potřebovala jsem si na chvíli odpočinout, děje se toho teď hodně. Co kdybychom se najedli a vrátili se? Všichni budou mít radost že jste se vrátili."
Její rodiče souhlasili. Sedli si spolu a pustili se do jídla.
Rozloučili se s hnědou samotářkou a propletli se skalami až do lesa. Slunce jim svítilo vysoko nad hlavami, brzy ho ovšem zakryly listy stromů. ,,Je skvělé být zas doma," rozhlížela se Zlatosrstka. ,,Když jsme zmizeli, bylo ještě období holostromů."
U trnité ochrany tábora seděl na hlídce Rákosodráp. Jak zaslechl šustnutí, stříhnul párkrát ušima a zamžoural do stínu dubu. Pak ztuhl, když uviděl, kdo to přišel. ,,Bílý drápe! Zlatosrstko!" vyhrkl a přivítal se s nimi čumáčkem. ,,Přátelé. Je to tak dlouho. Pojďte, všichni vás jistě rádi uvidí."
Vběhli tunelem na hlavní mýtinu. ,,Hej, všichni! Koukejte kdo se vrátil!" zvolal krémový válečník a mávl ocasem na dva dlouho ztracené válečníky.
Všechny přítomné kočky se ohlédly. Nikdo se nezmohl ani na slovo. ,,Snad mě nešálí zrak?!" Sýkorka přeběhla od doupěte starších ke své přítelkyni. ,,Já věděla, že se vrátíte!"
Klan se začal shromažďovat okolo dvou koček. Stříbrná hvězda se prodrala až k nim a přivítala je čumáčkem položeným na čelo. ,,Velmi jsme vás postrádaly. Těší mě že jste našli cestu zpět domů."
,,Kde je Sovík?" sháněla se zlatá válečnice po svém synovi.
Modroočka přistoupila. ,, Učedníci se svými učiteli odešli na výcvik, brzy budou zpátky. Ráda vás vidím živé a zdravé. Nejedna kočka věřila, že už se nevrátíte."
Zlatosrstka a Bílý dráp se s každým přivítali. Pak se odebrali do ústraní se Sýkorkou, Stříbrnou hvězdou a pár dalšími kočkami.
Přeslička si lehla do stínů a těšila se, až uvidí ten překvapený výraz ve tváři Šedotlapky. ,, Přesličko! Jdi doma!" uslyšela hlas Skvrnkotlap. Puntíkatý učedník měl v patách jejího bratříčka. ,,Báli jsme se o tebe!"
Přeslička se postavila. ,,Ahoj. Pak vám to vysvětlím. Sovíku, koukni se k doupěti válečníků.''
Černý kocourek se zahleděl přes mýtinu a zaostřil. Rozzářily se mu oči. ,, Bílý drápe! Zlatosrstko!" Rozběhl se k nim.
Tisknul se k oběma kočkám. ,,Nikdy jsem nepřestal doufat, že si k nám najdete cestu."
Klan zůstal po zbytek dne skoro celý v táboře. Když nastal večer, vyměnila se hlídka a kočky se začaly ukládat ke spánku. Bílý dráp se Zlatosrstkou se o dění v lese dozvědí až zítra. Dva válečníci si se svými koťaty sehli pod hvězdnou oblohu. Přitiskli se k sobě kožíšky a společně usnuly.
- Zdravím kočky z klanů 👋🏻 nové pondělí = nová kapitola, však to znáte. Asi nemám nic moc co říct, jen to že si můj Charlie oblíbil umyvadlo v koupelně.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
