From Bet, To Love

-13-

pov Dream

Ihned mi věnuje jeho sladký úsměv nazpět. Nemůžu udělat nic jiného, než se usmát ještě víc. Je to prostě.. sladký. 
Když jsem si uvědomil, že už na něj koukám celkem dlouho, okamžitě jsem uhnul pohledem pryč. George udělal úplně to samé. 

Bože.. ono je fakt možný se do někoho zamilovat přes den..?

Nechápu to.. tohle se mi ještě nikdy v životě nestalo. Vím, jak se cítím, když se zamiluju. A moje pocity teď mi říkají, že sakra jsem zamilovaný. Nevím proč, nevím jak, ale vím, že jsem. Alespoň si teda myslím, že jsem. 
Absolutně jsem neutušil, že se člověk může zamilovat takhle rychle..

Ale.. možná, že to není láska.. nebo.. je?

Můžu ho vůbec milovat? 

George vypadá, že by se spíš chtěl vyhnout jakémukoli kontaktu se mnou. Hlavně dneska. Chová se jinak, než včera. Možná, že mi to tak jen přijde. Nebo je to pořád jen z té noční můry.

Nemůže to být přece tak, že by taky přemýšlel o lásce ke mně, ne?

Nikdy se mi ještě nestalo, abych se takhle rychle zamiloval.. 
A nečekal jsem to, zvlášť po tom, co mě před ním všichni varovali.

Nemohl jsem si pomoct, pořád jsem na něj jenom koukal.. Neposlouchal jsem co učitelka říká, jen jsem prostě pozoroval George. Pozoroval jsem jeho obličej. Každou drobnost na něm. Všiml jsem si, že má i trochu pihy. Z dálky si jich nevšimnete, jen z blízka, nebo když se na to hodně soustředíte. 

Najednou se na mě George z ničeho nic otočil. Já svým pohledem ale pořád neuhnul.
"Co..?" Georgeovi tváře okamžitě chytly červenou barvu. V momentě, co se na mě podíval, se okamžitě začal taky usmívat. Podíval se malinko na stranu a zakryl si obličej.
Bylo to roztomilý. 

Bože můj.. já se fakt zamiloval.. přes jeden den... Nemůžu tvrdit, že ne, prostě to tak je.

Konečně jsem spustil svůj pohled z George. Nemůžu na něj takhle zírat.. bude si myslet, že je to divný.

"Ale nic." Odpověděl jsem konečně, a donutil nás navázat další oční kontakt. Tentokrát to ale byl upřímný pohled. Oba jsme na sebe zírali, jako by jsme do sebe byli zamilovaní už věčnost.

Nebo to tak přijde jenom mně...

Georgeovi to může připadat úplně normální, jen já si tu namlouvám věci.

...

Byla poslední hodina před obědovou pauzou. Všichni už netrpělivě čekali na zvonění a u toho hypnotizovali hodiny. Byla matematika. Stejně jako každou hodinu, učitelka musela alespoň čtyřikrát zkontrolovat, jestli sedíme dobře.

Samozřejmě, u nikoho jí to nevadilo, jen u mě a George ano. Měli různé poznámky, jestli se náhodou naše třídní nespletla. Štvalo mě to. Stejně tak i George. Pokaždé, když se na nás nějaký učitel podíval, oba jsme čekali, co nastane. 
George z toho byl fakt špatnej. Já byl naštvanej. Tyhle učitelky si o sobě myslí až moc.

Konečně přišel moment na který všichni čekali a zazvonilo na velkou pauzu. V tuhle chvíli už nikdo neposlouchal učitelku a prostě se zvedli a začali se hrnout ke dveřím.
Já jsem ale ještě zůstal sedět, protože George nikam nešel.

Počkali jsme, než se to uklidní, což chvíli trvalo. Hned potom jsme se zvedli i my dva. Následoval jsem George. 

"Hele.. nechceš si semnou sednout na obědě?" Zeptal jsem se ho po cestě do jídelny.
George se malinko zarazil.
"No.. já nevím... Nechce s tebou náhodou sedět Jimmyho parta?" Zeptal se trochu nejistě.
"Prosimtě, jim není nic do toho, s kým sedím." Prosím, ať řekne že jo..

George se na mě podíval a pak se zamyslel.
"Um.. asi jo... Teda, pokud ti to fakt nevadí. Ne, že by to vadilo mně, mně to samozřejmě nevadí!" Začal lehce panikařit a zamotávat se do vlastních vět.
"Georgi!" George se zastavil a poslouchal mě.
"Chci s tebou sedět." Na George rtech se hned objevil lehký úsměv, který se snažil zakrýt. 

Bože, vypadal opravdu roztomile..

Ať si o mě myslí co chtějí, nezajímají mě jejich názory. Pokud si budou stěžovat, že se bavím s tím, kým chci, nestojí mi za to, se s nimi bavit. 

V kavárně bylo klasicky narváno. Divím se, že se sem vůbec všichni vejdou. 
Já ale zahlédl jeden stolek, který byl prázdný. Až pak jsem si ale uvědomil, že je to právě ten, kam sedává George a Karl.
"Půjdeme?" zeptal jsem se a ukázal na ten stůl. George jen přikývl.

Jimmy a ostatní čekali, že se zastavím u jejich stolu, ale já šel dál. Jako by vůbec neexistovali. Mohl jsem přímo cítit jejich vyčítavé a nechápavé pohledy.
Ale víte co?

Nezajímali mě.

Dokud jsem alespoň s ním, nezajímají mě jejich pohledy.

George i já jsme se posadili ke stolu, naproti sobě. Já měl svoje jídlo, prostě jen obyčejné jablko, moc toho nesním, ale takhle to mám už od malička. 
"Ty nebudeš jíst?" Zeptal jsem se zmateně George.
"Oh um.. Ne já.. Já nikdy nejím na obědové pauze, najím se doma." To bylo.. divný. Jako, ne divný, ale prostě.. ten tón v jeho hlase byl.. zvláštní. 

Ale možná, že to prostě má podobně, jako já. 
Nevím, proč se do toho vůbec poletu, je to jeho věc. 
Něco.. něco mi říká, abych ho pořád kontroloval, ujišťoval se, že je v pohodě..

Není na tohle ještě.. brzo?
Já vím, že už jsem uzavřel to, že ho miluju, ale i tak, co když je špatný čas na to, ho milovat?
George ke mně city na 99 procent nemá a já je chytnu za den? 

Miluju ho, ale nechápu, nevím, proč ho miluju..

"Dreame?" Sakra.. neposlouchal jsem.
"Um.. ano?" Měl bych dávat větší pozor a už na to přestat myslet.
"Já jen, říkal jsem si, jestli bys třeba.. jestli by jsi se nechtěl vídat.. častěji?" Skoro při celé větě se díval do stolu nebo do země.
Jen co to dořekl, moje vnitřní já začalo jásat. 
"Jo, jasně, že jo." řekl jsem s viditelným nadšením.
"Máš čas dneska po škole?" Zeptal jsem se ho hned. George se trochu zamyslel a pak přikývl.
"Jo mám." odpověděl s úsměvem na tváři.
"Tak jo. Můžeme jít tentokrát ke mně, jestli chceš." 

Georgeovi se t zdálo jako super nápad a okamžitě to šel zavolat mamce. Ta s tím samozřejmě neměla žádný problém. Naopak, zněla celkem nadšeně. 
Všechno teda bylo během pěti minut domluveno a povoleno. 

Moje mamky s tím ani jedna neměly žádný problém. 

Po pravdě, jsem rád, že se mě na to zeptal. Původně jsem se ho na to chtěl zeptat já, ale jak říkám, jsem rád. Taky protože mi tím lehce ukazuje, že mu nijak nevadím a že semnou chce trávit víc času.

Možná, že kdybych tomu dal čas, což dám, možná by se do mě taky zamiloval..
Když ne, prostě mi nezbyde nic jiného, než ho nechat jít. Nemůžu ho do ničeho nutit a ani to v plánu nemám.

Prostě počkám. Počkám, jak jen dlouho to bude třeba. Když se nic nestane, tak nestane. Hodlám respektovat jakkoliv se osud rozhodne. 

"Vážení studenti, máme pro vás důležité hlášení..." 
Všichni okamžitě přestali mluvit a smát se. Zvedl jsem hlavu od stolu a poslouchal, co se z rozhlasu ještě ozve..

-----------------

Love youu allll<333

Dejte názor na kapču samozřejmě<33