From Bet, To Love

-35-

pov Dream

Připravoval jsem na poslední chvíli všechno, co si potřebuju vzít. Pro jistotu jsem si vzal i oblečení na ráno a pyžamo, kdyby George chtěl, abych u něj přestal. Zítra je neděle, takže by to přeci jen nemuselo vadit.

Nevím co se stalo, nebo proč tak najednou začal panikařit, ale chci to zjistit. Chci mu pomoct. Nesnáším, když ho vidím v těhlech stavech, je mi ho líto. Mám pocit, že mu vůbec nepomáhám.

Ať už se stalo cokoliv, nebo se to ještě děje, pokusím se mu pomoct jak jen to půjde. Mohlo by to mít něco společného s tím novým zástupcem. Od té doby, co si přečetl jeho jméno začal dost panikařit.

Jen doufám, že to všechno bude v pohodě. Doufám, že mu budu moct pomoct. 

"Mami! Můžu!" 

Zařval jsem, když jsem běžel po schodech dolů. Říkal jsem mamce o celé situaci, nabídla mi, že mě odveze. Přeci jen, za chvíli bude tma a podzimní počasí dokáže být někdy pěkně zákeřné.

Mamka už ale s klíčky od auta čekala přede dveřmi. Usmál jsem se na ni a proběhl, abych si rychle nazul boty.

Chtěl jsem u George být co nejdříve. Nechtěl jsem už propásnout ani minutu. Jediné co chci, je mu pomoct, nebo alespoň zjistit, co se stalo. Byl jsem rozhodnutý, že pokud to jeho mamce nebude vadit, přespím u něj. 

Nechci ho prostě nechávat samotného. Chci mu ukázat, že tu pro něj jsem.

Předběhl jsem mamku, abych co nejrychleji nasedl na místo spolujezdce. Mamka mě doběhla celkem rychle a auto nastartovala.

Cesta byla tichá. Nic moc jsme si neříkali. Já byl zahleděný z okna, jen tak jsem koukal, jak utíká cesta. Normálně bych při takových situacích usnul, jenže tentokrát ne. Vzhůru mě udržovala slova, které mi George řekl, než zavěsil.

To, jak se jeho hlas začal klepat, nebo to, jak najednou zase nemohl dýchat. To ticho, když si přečetl jméno toho zástupce.

Všechno se mi přehrávalo v hlavě. Nad vším jsem neustále přemýšlel. Začal jsem si dělat různé odpovědi, na mé otázky. Hádal jsem, proč se to asi stalo.

Nevím, co je správná odpověď, ale doufám, že se ji brzy dozvím.

"Kdyby jsi něco potřeboval, zavolej mi. Jo a ozvi se mi ohledně toho přespání, když tak mi napiš v kolik pro tebe mám dojet!"  Poučovala mě ještě mamka.

"Jo, jo. Neboj mami. Ozvu se." Řekl jsem jejím směrem, než jsem odešel k jejich brance.

Nečekal jsem a rovnou zazvonil. Taky netrvalo moc dlouho, než někdo otevřel.

Otevřela Georgeova mamka, ale vypadala dost ustaraně. Když mě viděla, usmála se, jenže to nebylo, jako její ostatní úsměvy.

"Clayi. Pojď dál." 

Rychle jsem proběhl brankou k hlavním dveřím, zul si boty a dal je na stranu.  Následoval jsem Georgeovu matku, která mě dovedla do obýváku.

Na gauči seděl George, s ubrečeným obličejem a viditelně skleslou náladou. V rukou měl hrnek s čajem a přes klín přehozenou deku.

Hned, jak si všiml, že jsem tady, čaj položil na stůl, deku odhodil na stranu a přiběhl ke mně. Okamžitě jsem ho chytl do náruče a pevně ho stiskl k sobě. George udělal to samé, ale bylo na něm vidět, jak je vyčerpaný.

Skoro hned, jak mě obejmu, mu z očí začaly padat slzy. Jeho mamka nás sledovala s mírným odstupem. V její očích bylo vidět, že ji je George líto.