From Bet, To Love

-39-

pov George

Už od té doby, co začala hodina jsem se nemohl soustředit. Byl jsem ztracený ve svých myšlenkách. Pořád jsem si musel dělat teorie, proč asi Jimmy vycházel s takovým úsměvem. Proč se na mě pořád díval a usmíval se.

Začínám se ho bát čím dál víc. Necítím se tu s ním bezpečně. Bojím se, co přijde. Vím, že tím, co se stalo naposledy, to rozhodně nekončí. Něco na mě s Alanem plánují, a já mám dost obavy z toho, co.

Ještě jsem nepustil Dreamovu ruku, pořád se ji pevně držím a neplánuju ji pouštět. 

Učitelka si začala povídat s ostatními, jak se jim líbil pohovor s Alanem, takže jsem nedával pozor. 

Místo toho jsem přemýšlel, jestli mi Karl věří, že nemám hlad. Je na tohle dost hákliví, bojí se o mě kdykoliv tu větu vyslovím. Já vím, že jsem mamce slíbil, že si něco koupím místo snídaně, jenže já opravdu nemám na nic chuť. 

Najím se na obědě, nebo až přijdu domů. To už hlad mít určitě budu, asi. Teď prostě ještě nechci. Zní to jako výmluva, ale není. Nemám hlad.

Stejně, jak řekl Karl, většinou nesnídám. Mám hlad až odpoledne, nebo večer. Prostě to tak mám. Teda, sice jen pár měsíců, ale mám to tak. 

Dřív jsem sice normálně snídal, ale prostě se mi to nějak přenastavilo. Už ani nevím od kdy, ale prostě jo.

Stejně je to jedno, prostě se najím až přijdu domů. Nevím ani, proč to sám tolik řeším. Až budu mít hlad, najím se, jednoduché.

Opustil jsem tyhle nesmyslné myšlenky, když jsme byli asi ani ne v půlce hodiny. Mohlo uběhnout tak 20 minut.

Začínal jsem se cítit fakt špatně. Bylo mi na zvracení a celkově jsem se cítil divně.

Nic jsem neříkal, asi dalších 5 minut, ale po tom času jsem se už musel zeptat, jestli můžu na záchod.

Dream se na mě ihned otočil, zatímco pomalu pustil moji ruku. Učitelka mě naštěstí pustila, takže jsem okamžitě vyběhl ze třídy, rovnou na záchody.

Rukama jsem se opřel o umyvadlo a chvíli tam jen tak stál. Pomalu a zhluboka jsem dýchal, čímž jsem se marně snažil nějak dát dohromady. 

I když můj dech byl trochu zrychlený, snažil jsem se dýchat nějak normálně. Koukal jsem na můj odraz v zrcadle, ve kterém jsem viděl jen to nejhorší.

Bylo mi jen o trochu líp. Byl jsem si jistý, že zvracet rozhodně nebudu. Ani kdybych musel, tak to neudělám. Je to prostě ta nejnepříjemnější věc, když se cítím špatně. Nikdy jsem to neměl rád. I když mi po tom bylo líp, prostě se tomu vyhýbám jak jen můžu.

 Když jsem tak byl zamyšlený, pomalu se mi začal uklidňovat i dech. Soustředil jsem se jen na sebe, na nic jiného.

Všechno bylo v pořádku, tedy,
  alespoň jsem si to myslel..

"Bože, jsi ještě víc sexy, než když jsem tě viděl naposledy." 

Stačila mi tyhle slova, aby se můj dech vrátil zpátky tam, kde byl před chvílí. Zalapal jsem po dechu, mezi tím co už jsem zase dýchal rychleji, a pomalu začal zvedat hlavu, abych se podíval do odrazu zrcadla.

I když jsem už od začátku věděl, kdo tu se mnou je, stejně jsem tomu nemohl uvěřit. 

V tuhle chvíli se mi začalo dělat znovu špatně, možná i hůř, než předtím. Bylo mi zase na zvracení, jenže dvakrát tolik, než když jsem seděl v lavici.