From Bet, To Love

-37-

pov George

Můj strach jen stoupal, když se jeho stín přibližoval blíž. Věděl jsem, že si mě už dávno všiml. Snažil jsem se nenavazovat oční kontakt, prostě jsem nechtěl.

Pořád jsem měl pohled přilepený k moji lavici. Na jedno jediné místo. Hrál jsem si s náramky na mé ruce, při čemž jsem se snažil uklidnit.

Dream mě ještě pořád pod stolem držel za ruku. Snažil se mi pomáhat, ale já to prostě nedokážu. Nedokážu se uklidnit, i když mi pomáhá víc, než by měl.

I když jsem nechtěl, věděl jsem, že dřív nebo později se na něj podívat budu muset. Nevyhnu se mu, ani kdybych se snažil sebevíc.

Zhluboka jsem se nadechl. Pomalu jsem zvedl svoji hlavu, společně s mými oči. 

Byl tady.

Vypadal skoro stejně, jako když jsem ho viděl naposledy. Černé krátké vlasy, jeho klasicky uplé triko, aby dostával pozornost od mladých holek, nebo lidí takzvaně: 'jako jsem já'. Tmavě modré jeany, které nebyli uplé, ale ani ne moc volné.

 Byl to tak odporný pohled. Jediné, co jsem si mohl vybavit, byly vzpomínky jen na ty nejhorší časy s ním.

I když jsem na to nechtěl myslet, kvůli  tomuhle jednomu pohledu jsem se nemohl ubránit. Chtěl jsem brečet, hodit po něm něco, začít křičet, ale mlčel jsem.

Byl jsem potichu a snažil se všechny emoce zase potlačit. Pořád jsem měl jen kamenný výraz, zatímco jsem se snažil vyhnout očnímu kontaktu.

Něco začal mluvit, ale já ho neposlouchal, ani mi nešlo ho poslouchat. Stále se mi v hlavě opakovalo jen to špatné, ať už jsem se to snažil zahnat jak jsem chtěl.

Stiskl jsem Dreamovu ruku ještě víc. On to na oplátku udělal taky. 

Odtrhl jsem svoji hlavu od toho jednoho místa, abych se podíval na něj. Dream okamžitě otočil hlavu na mě. Ihned se na mě začal usmívat, i když věděl, že já se teď opravdu neusměju.

Snažil jsem se alespoň trochu usmát, ale hned na to se mi v očích začaly tvořit slzy a můj úsměv spadl.
Začal jsem zhluboka dýchat, abych se uklidnil a slzy rychle zahnal. Nevím, proč je najednou tak těžké všechno ovládat a nerozbrečet se.

Nenápadně jsem se přisunul k Dreamovi, protože jsem prostě chtěl být blíž. Cítil jsem se díky jeho přítomnosti mnohem víc bezpečněji. 

Cítil jsem, jak jeho palec lehce přejíždí po mé ruce. Kvůli téhle maličkosti se mi udělalo opět trochu líp. Už jsem alespoň nebyl na úplném okraji rozbrečení.

"Děkujeme za vaše slova pane Browne, můžete si popovídat s žáky, určitě se vám rádi představí."

Všichni se okamžitě začali chichotat a šeptat si, upozorňovat na sebe, nebo pokřikovat, že se chtějí seznámit. Jen já ne. Já, Dream, Karl a dokonce ani Sapnap, jsme ze sebe nevydali ani hlásku.

Začal si postupně povídat se všemi žáky, od první lavice, ptal se je na jméno a něco o nich. Chtěl jsem, aby už zazvonilo. Nechtěl jsem, aby stihl dojít ke mně.

Nechci si s ním povídat za žádnou cenu. Stačí mi jen se na něj podívat, a už se cítím, jako kdybych byl zpátky v mojí staré škole. Neumím si ani zdaleka přestavit, jaké to bude, až ke mně promluví.

Nejradši bych vyběhl ze třídy, zamkl se na záchodě a už nikdy nevycházel ven. Nebo utéct domů a dělat, že jsem zmizel.

Po pár minutách se pomalu dostával k naší lavici. Už byl v naší řadě, skoro u nás. Hrozně jsem se potil, a kvůli tomu už jsem musel pustit Dreamovu ruku.