From Bet, To Love

-29-

Pov George

Hned jak mě Dreamova mamka odvezla domů, přemýšlel jsem nad tím, že to mojí mamce řeknu.

Chtěl jsem ji to říct ještě dneska, než odjedu, jenže nevím, kdy přesně přijde. Vždycky, když má pracovat celý den, chodí domů pokaždé v jiný čas.

Jednou přišla dokonce ještě před obědem. Někdy ji pouští v půlce dne, ale někdy tam musí být celý den. Nechápu, jak to tam funguje.

Zrovna teď si ale balím věci, abych co nejdřív mohl odjet k Dreamovi. Moc toho potřebovat nebudu, jen nějaké oblečení, nabíječku, věci na ráno a to asi stačí. Kdybych na něco zapomněl, napíšu mamce.

Taky jsem začal přemýšlet nad Dreamovi slovy. Když mi říkal, že mu nevadí, když o tom lidi budou vědět, vypadal dost nejistě. Vím, že se určitě ze začátku prostě bojí, to je normální. Ani nevím, jestli je tohle jeho první vztah s klukem, nebo ne.

Bez jeho souhlasu bych to o nás ani nikomu neřekl, je to i jeho rozhodnutí. Chci jen, aby se se mnou ve vztahu cítil komfortně.

Když jsem usoudil, že mám všechno co potřebuji, opustil jsem svoje myšlenky a vydal se dolů. Mezi tím jsem napsal Dreamovi, že už můžu přijet, pokud mu to nevadí.

Kouknul jsem se na zprávy, co mi psal, když jsem s ním nechtěl mluvit. Jen pohled na ně mi lámal srdce. Měl jsem mu odpovědět ihned.. Nechápu, proč jsem se tak moc bál.

Jsem rád, že už jsme zase spolu. Nemohl bych ho nechat jít.. Tohle bylo jiné, než když jsem se zamiloval před tím. Tohle bylo mnohem lepší. 

Dream mi ihned odpověděl, že jeho mamka pro mě jede. Usmál jsem se nad jeho zprávou. Jeho mamka je moc milá. Oni jsou obě moc milé.

Šel jsem si sednout ven na lavičku na naší zahradě. Nečekal jsem ale, že bude taková zima. Když jsme šli ze školy, bylo ještě dost teplo, ale teď už moc není. Odložil jsem si věci na lavičku a ještě odběhl pro mikinu.

Vzal jsem si na sebe tu, co mi Dream půjčil. Alespoň mu ji vrátím, i když bych si ji nejradši nechal. Je hrozně příjemná a cítím se v ní prostě dobře. Ani nevím proč. 

Přišel jsem zpátky ven a sedl si na lavičku. Neměl jsem co dělat, takže jsem byl jen na mobilu a čekal, než přijede Dreamova mamka.

Hádám, že moje mamka se tu už neobjeví, ale to nevadí, řeknu ji to zítra. Možná, že už to i ví. Moje mamka vždycky všechno zjistí, a to, jak jsme se před ní ráno chovali, dost říká samo o sobě.

Za pár minut už do mojí ulice odbočovalo auto. Poznal jsem, že to bylo auto Dreamovi mamky. Byla to ta, která mě před dvěma dny našla v tom podchodu. 

Zvedl jsem se z lavičky a batoh s věcmi přehodil přes rameno. Jeho mamka byla usměvavá, vyzařovala z ní energie. 

"Dobrý den." 

Pozdravil jsem hned, jak jsem nasedl. 

"Ahoj Georgi."  Pozdravila mě nazpět.

Celou cestu jsme byli v tichosti. Nebylo to to trapné ticho, bylo to docela příjemné ticho. 

Podíval jsem se na čas, byly už 3 hodiny odpoledne. Doma jsem se zdržel déle, než jsem chtěl. Ani jsem si neuvědomil, kolik vlastně je.

Usmíval jsem se, dokud jsme neprojeli kolem školy. V těhlech ulicích jsou vždycky moji spolužáci, nebo kdokoli z naší školy. Většinou to jsou ale známé tváře, alespoň pro mě.