From Bet, To Love

-23-

pov Dream

Už jsem nebyl u Sapnapa doma.

Před pár minuty jsem se s ním rozloučil. Momentálně už jsem na cestě k Georgeovi.

Doufám jen, že mě nechá si to s ním vyříkat. Nevím důvod, proč odešel, ale udělám cokoliv pro to, abych to zjistil.

Pořád prší, ale už ne tak moc, jako ráno. Není už ani bouřka. 

Celou cestu se cítím divně. Mám strach, ale nevím z čeho. Každou chvíli si rovnám kapuci, přehozenou přes moji hlavu. Hraju si se šňůrkami od mojí mikiny. Snažím se nijak nestresovat, ale nedaří se mi to.

Hrozně mě rozhodilo už jen to, že mi nezvedl mobil, ani nezavolal zpátky. Jen to už je divný. George mi vždycky zvedá hovory. Teda, až do teď.

Trvalo asi 15 minut, než jsem došel k domu George. Byl jsem nervózní. Ne z toho, že s ním budu muset mluvit, ale z toho, jestli mě vůbec bude chtít vidět.

Dost mě zarazilo to, že odešel bez toho, aby mě probral, nebo tak něco. Nechci se s ním nijak rozhádat..

Ale teď, když už jsem před jeho domem, nechci z toho už ani vycouvat.

Co nejhoršího se může stát? 

Sebral jsem svoji veškerou odvahu a stiskl zvonek na jejich brance.

Malou chvíli jsem čekal, dokud se neotevřeli hlavní dveře. Nevyšel z nich ale George, vyšla z nich jeho mamka.

Když mě zahlédla, usmála se na mě.

"Uh.. Dobrý den.. Je tady George?" Zeptal jsem se. Snažil jsem se zahnat strach, který byl každou chvíli silnější.

Úsměv jeho mamky ale po mojí větě spadl.

"Oh.. Promiň Clayi, ale zrovna před chvílí jsem ho odvezla ke Karlovi. Chtěl za ním jet, nevím, kdy se vrátí." 

Nevím, jak přesně mám popsat, co jsem cítil. Celkem se mi ulevilo, že s ním nebudu muset mluvit a rozhádat se, ale zároveň se mi udělalo špatně z toho pocitu, že mě asi opravdu začal ignorovat..

Bylo mi na zvracení z toho pocitu, že mi hovor pravděpodobně nezvedl schválně. Že mi nezavolal zpátky, protože semnou nechce mluvit.

"Oh..." To bylo jediné, co jsem ze sebe dokázal dostat.

Jeho mamka se na mě starostlivě dívala a rozmýšlela si, co má vlastně dělat.

"Můžeš jít dovnitř a počkat tu na něj, jestli chceš. Ale.. popravdě nevím, jestli vůbec přijde, nebo se rozhodne u Karla přespat.." 

Usmál jsem se na ni. Je to od ní milé, ale i kdybych tu čekal, je to zbytečný.

"Ne, děkuju. Já.. promluvím s ním zítra ve škole." Ve škole se mi přeci nevyhne, nebo jo? Sedíme spolu v lavici.

"Můžeš mu zkusit zavolat." Ozvala se ještě jeho mamka.

"Jo. Zkusím to.." Ale nezvedne to.

Rozloučil jsem se s jeho mamkou a vydal se na cestu domů.

Ihned jsem z kapsy vytáhl mobil a rychle hledal jeho kontakt.

Nechci, aby to takhle skončilo.

Nemůžu to takhle nechat. Dneska jsem se ho měl původně zeptat, jestli semnou chce být něco víc.. Ale nemůžu to udělat...

S tím samým pocitem, který jsem měl před chvílí, jsem začal volat Georgeovi.

Poslouchal jsem dobře, kolikrát mobil zazvonil.