MEZI TAKTY

9. Poprvé

Zbývající dny prvního týdne probíhaly v podstatě v klidu. Nejhorší byly ty předměty, kam chodil i Chase. Ty se bohužel neobešly bez nějakých nevhodných komentářů, ale už jsem si na to začínala zvykat. Měla jsem pocit, že od té doby, co ví o nás s Aidenem se trochu uklidnil a tolik si mě nevšímal, což jsem uvítala. O volná odpoledne jsem chodila trénovat a konečně si mohla zkusit hromadné choreografie s ostatními holkami. Už jsem na tom začínala být dobře, ale stejně jsem potřebovala stále trénovat, představení bude už příští týden v pátek.
Dnes večer má Aiden další zápas, byl o postup, takže hodně trénoval a za poslední dva dny jsme se viděli jen jednou. I když mě to trochu mrzelo, nestěžovala jsem si, byla jsem přesvědčená, že náš čas na trénink navíc se oběma vyplatí.

„Ukidni se prosím tě, vždyť je to jen rande," říkala jsem Angie a nezaujatě projížděla tiktok, když se má kamarádka rozčilovala při vybírání oblečení.
Nevěřícně se na mě otočila, „Jenom rande? Jenom rande?! Tohle je moje první schůzka s klukem mých snů, tohle není jen rande, tohle je osudová schůzka. A jestli si vezmu černé nebo růžové triko, je otázka života a smrti!" rozzuřila se a znovu si převlékla černé triko za růžové.
Protočila jsem nad ní očima. S Tomem si začali psát asi předevčírem a teď se konečně rozhoupali domluvit si schůzku. Nabídla jsem jim, že můžou jít dnes se mnou na Aidenův zápas a oni souhlasili. Dala jsem Angie jasně najevo, že nebudu na obtíž a klidně si sednu o pár sedadel dál, jen jsem nechtěla jít sama. Angie však v tomto byla velmi velkorysá a svolila, že si nemusím odsedávat, ale pouze v případě, že nebudu vyprávět nějaké trapné historky či jiné nelichotivé příběhy.

Moje spolubydlící odešla dříve, aby si s Tomem mohli chvilku povídat, než zápas začne. Já se mezi tím rychle pustila do teoretické části dalších projektů, které mě čekaly. Stihla jsem začít jen jeden, než jsem se musela obléci a vyrazit na stadion. Byla už skoro tma, jelikož se stále ještě poměrně rychle stmívalo a zápas začínal až v osm hodin. Na zastávce, kde jsem stála bylo pár dalších basketbalových nadšenců a také nějací normální cestující. Jak jsem tam tak stála a čekala až přijede autobus, náhle jsem dostala nepříjemný pocit, jako kdyby mě někdo pozoroval. Rozhlédla jsem se tedy kolem, ale nikoho dívajícího se mým směrem jsem neviděla. Když autobus přijel, pustila jsem to z hlavy a myslela na Aidena, jak jim to dnes natře.

Před halou jsem se potkala s Angie a Tomem, kteří oba byli opravdu veselý, až jsem je začala podezřívat, že si něco šlehli. Ale Angie začala vysvětlovat, že je Tom jen strašně moc vtipný, a že uvidím sama.
Usadili jsme se na tribunu do první řady a čekali na zahájení. Když hráči nastoupili, rychle jsem našla Aidena a zamávala mu. On mě v davu také našel a věnoval mi široký úsměv a jemné zamávání. Na okamžik jsem se podívala i vedle něj na jeho tmavovlasého kamaráda, který se také díval mým směrem. Na rozdíl od Aidena se Chase nepříjemně kabonil a vypadal, že se každou chvíli na mě rozeběhne, jako zuřivý býk. Byl celkem k popukání. Uchechtla jsem se.
Zápas začal. Aiden kupodivu dlouho nehrál, a tak jsem byla nucena se dívat na toho idiota. Musím ale uznat, že to s míčem opravdu uměl, a dokonce jsem se přistihla, jak na něj nenasytně zírám. Nechtěně jsem si skousla spodní ret.
Angie do mě najednou šťouchla ramenem, „Už jde hrát Aiden!" ukázala na něj prstem a já se probrala z kómatu. Oklepala jsem se a fandila Aidenovi, jak moc jsem mohla.

Asi v polovině zápasu jsem byla vyslána pro tři hotdogy. Nebo jsem se spíš nabídla, aby ti dva měli alespoň chvilku pro sebe. A tak jsem si stoupla do fronty, koupila je a zamířila zpět na tribuny, když mě někdo zastavil.
„Promiň, ty jsi Olivie?"
Otočila jsem se za tím hlasem. Spatřila jsem pohlednou dívku, drobného vzrůstu a medově hnědými vlasy. Měla na sobě sukni, i když bylo v celku chladno a na nose jí svítila stříbrná kulička piercingu.
Nejistě jsem přikývla, „Jsem Liv," opravila jsem ji, jelikož mi Olivie nikdo neříká.
Dívka si mě prohlédla i se třemi hotdogy od hlavy až k patě.
„Takže ty jsi ta nová, co mu dělá společnost?" řekla znechuceně.
Nelíbil se mi její pronikavý pohled.
Ihned mi došlo, kdo to je.
„Kayla, že? Už jsem o tobě slyšela."
„Opravdu?" řekla překvapeně. A já jen přikývla.
„A co jsi o mě slyšela, jestli se můžu zeptat?" zeptala se Kayla s úsměvem, který byl všechno jen ne přátelský.
„Nic moc jen, že jsi chodila s Aidenem, a že jsi tady ve městě, což vidím, že je pravda," pokrčila jsem rameny, už jsem se s touhle holkou bavit nechtěla.
„Aha, takže vlastně vůbec nic."
„Hm..., myslím, že je to víc než dost," nesouhlasila jsem.
Kayla ke mně přistoupila blíž, skoro jsem se bála, že jí otřu kečup o bílou blůzku.
„Tak poslouchej, měla bys vědět, že Aiden je můj a vždycky můj bude. On se ke mně vrátí, až s tebou bude hotový, víš? To on tak občas udělá. Připrav se na to, že ti zlomí srdce, protože to je to, co on umí nejlíp!" zněla hrozivě a trochu šíleně. Maličko mi nahnala strach.
„Takhle jsem ten příběh tedy neslyšela," ohradila jsem se.
Kayla se uchechtla, „No jistě, ty vůbec nevíš, do čeho ses namočila. Být tebou uteču, než bude pozdě," najednou se otočila na patě a bez rozloučení odkráčela pryč.
Nevěděla jsem, co si o tom myslet, Aiden mě varoval, že by se něco takového mohlo stát, a tak jsem se oklepala a vydala se zpět na tribuny.
„Co ti tak dlouho trvalo? Už hrajou dobrých pět minut!" postěžovala si Angie a odebrala mi hotdogy.
„Jsem se zakecala," odsekla jsem a začala znovu sledovat zápas.