MEZI TAKTY

3. Neni tak špatnej

„Co, že jsi to dělal?" zeptala jsem se nevěřícně.
„No ták, neříkej, že tě nikdy nenapadlo, že existuje pracovní pozice na testování matrací," rozzářil se Aiden.
„To víš, že mě to napadlo, jen nechápu, jak ses k tomu dostal."
„Přes mamky známou, která v té firmě taky pracovala," pokrčil rameny. Šli jsme směrem k centru města, jelikož jsme se oba shodli na čínské restauraci, která byla jedna z nejlepších ve městě.
„A proč jsi skončil? To musela být přece úžasná práce," vyptávala jsem se dál. Tenhle kluk mi přišel zajímavější a zajímavější.
„I když byla v celku dobrá, nedostával jsem moc velký peníze. Navíc jsem chtěl jít na vysokou, a tak jsem skončil, abych se mohl věnovat přípravě intenzivněji," vyprávěl světlovlasý.
„A to se vyplatilo, jak vidím," hádala jsem, ale Aiden mě vyvedl z omylu.
„Vlastně ne, nevzali mě, a tak jsem se s mým nejlepším kamarádem rozhodl, že odletíme na rok do Ameriky,"
„A tam jste dělali co?" zajímalo mě a zvědavě jsem si ho prohlížela.
„Co se dalo, chvíli jsme pracovali jako plavčíci, pak jsme chvíli dělali ve skladu, ale to bylo k nevydržení. Dokonce jsme pár týdnů dělali živé sochy na tamějším náměstí, ale to moc neneslo. Tak jsme se vrátili zpět do Londýna, kde jsme si oba našli pořádnou práci, já jako technik údržby a kámoš jako trenér basketbalu. Sice jsem to nedělal moc dlouho, protože mě konečně vzali na Oxford, ale dalo mi to hodně do života i do studia," dokončil své vyprávění Aiden.
„To je neuvěřitelný," řekla jsem ohromeně, „takže chápu správně, že pocházíš z Londýna?"
„Jo, vyrostl jsem tam, co ty?"
„Já jsem z Birminghamu," odpověděla jsem.
„Birmingham, tam jsem jednou byl s kamarády v Cadbury Worldu. Totálně jsem se tam přežral čokoládou. Je to pěkný město."
Hlasitě jsem se zasmála, „To tak bývá no, taky jsem tam jezdila s mamkou jako menší, ale vždycky jsem si směla dát jen jednu řadu čokolády, takže jsem ji tak pečlivě vybírala, až jsem si nedala žádnou," zavzpomínala jsem.
„To jde tam jít a nic nesníst?" podivil se Aiden. Já jen pokrčila rameny.
„Jsi měla asi přísný režim, huh?" zeptal se.
„Jo, musela jsem se udržovat ve formě kvůli baletu a mamka mě v tom velmi podporovala, ale nebylo to tak zlé. I teď se to snažím stále dodržovat, ale není to už tak snadné se všemi těmi nepravidelnými přednáškami a semináři," vysvětlovala jsem mu.
„To chápu, taky se o to snažím, ale mám stejný problém," přikyvoval Aiden.
To už jsme přicházeli k restauraci. Aiden mi jako gentleman podržel dveře a nechal mě vybrat místo. Číšník nám přinesl menu a já se do něj začetla i přes to, že jsem věděla, co si dám hned při příchodu.
Cítila jsem, jak mě jeho oči pozorují. Vzhlédla jsem k němu a setkala se s jeho šibalským výrazem.
„Co je?" zeptala jsem se, aby mi vysvětlil svůj výraz.
„Nemůžu si pomoct, ale mám pocit, že do toho menu koukáš jen z povinnosti," odhalil mě Aiden a já nemohla uvěřit, že jsem byla tak nápadná.
„Jak jsi to poznal?" vykulila jsem oči.
„Ze dvou prostých důvodů, za prvé: listuješ tak rychle, že ani nejrychlejší člověk na světě by si nestihl vybrat. A za druhé: tohle je moje oblíbená restaurace, jsem tady pečený vařený a musím se přiznat, že už jsem tě tu párkrát viděl a pokaždé sis objednala to stejné, kuře kung pao," Aiden se nervózně zavrtěl a lehce zrůžověl. Asi na sebe prásknul něco, co nechtěl.
Já cítila, jak mi rudnou uši. Bylo to trošku zvláštní slyšet, že mě „znal" dříve, než jsme se seznámili, ale docela dost to vysvětlovalo. Samozřejmě jsem si ihned řekla, jestli to není nějakej úchyl, ale Aiden mi nepřišel jako někdo, kdo by mi chtěl ublížit. Naopak, byl to spíš takový ňouma, který si prostě všímá lidí kolem.
Chvíli jsem nic neříkala, to Aidena vyvedlo z míry.
„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit," řekl a nervózně si přejel rukou po obličeji.
Rychle jsem se usmála, abych ho uklidnila, „Ne v pohodě, jen jsem to nečekala," přiznala jsem, „máš pravdu, je čas si dát kuře kung pao."
Aiden se trošku uklidnil, „A já si dám svých klasických osm pokladů."
Objednali jsme si a nastalo na okamžik trapné ticho.
„Řekni mi," ozval se najednou Aiden, „máš ráda Moanu?"
Zasmála jsem se, jak moc random byla tahle otázka, „Nevím, řekla bych že jo, proč?"
„Já jen, to je něco, co by se zeptala moje mladší sestra, vždycky říká, že podle toho pozná, jestli s ní může být dotyčný kamarád. Když má rád Moanu, tak je to vhodný kandidát na kamarádství a když ne, na tvrdo ho odstřihne," vysvětloval a vyměňoval si se mnou usměvavé pohledy.
„No teda, to je systém, to musím uznat," zašklebila jsem se „pak jsem tedy ráda, že jsem odpověděla kladně. Kolik je tvojí sestřičce?"
„Isabel je 9 a pak mám ještě jednu, které je 13, to je Jill. Obě to jsou čísla, ale jsou moc fajn," Aiden si prohrábl své blond vlasy a nespouštěl ze mě oči.
„Docela ti závidím, taky bych chtěla sourozence," přiznala jsem.
„No, to nevím, tyhle dvě kvítka jsou občas na zabití. Jak to, že nemáš sourozence?"
Pokrčila jsem rameny, „Můj táta zmizel, když mi byli 3 a mamka pak už nechtěla s žádným jiným partnerem dítě, prý jí nikdo nepřipadal jako vhodný kandidát pro její genetickou výbavu. Vždycky říkala, že by jí zkazili tu její úžasnou," vysvětlovala jsem.
„Tvoje mamka zní jako rozumná ženská," zavtipkoval Aiden.
„Tím si nejsem tak jistá," pousmála jsem se.
„A jak jsi to myslela s tím, že tvůj táta zmizel? Jakože odešel? Jestli se smím zeptat?" vyzvídal Aiden. Nechtěla jsem o tom mluvit, už jen ze slova táta se mi zvedal žaludek.
„Prostě zmizel a už jsme o něm nikdy neslyšely," zkrátila jsem a doufala, že se Aiden už nebude vyptávat.
„Tak to mě mrzí," politoval mě Aiden.
Rychle jsem se oklepala, „Povídej mi, jaké to bylo v Americe, taky bych se tam chtěla někdy podívat," řekla jsem pak.
Aiden mi začal vyprávět jeho zážitky a historky, které s svým kamarádem zažili. Bylo to celkem vtipné, dobře jsem se bavila.
„Víš," začal, „nejlepší na tom bylo, že jsme se prostě sebrali a jeli. Bez plánů, bez jakýchkoliv rezervací. Prostě jsme se nechali unášet tím, kam nás cesta zavedla. Jednou jsme dokonce skončili v Las Vegas na svatbě úplně cizích lidí. Byla to naprostá šílenost."
Smála jsem se pří té představě, „To zní fakt skvěle, musíš mít z toho tunu vzpomínek," řekla jsem, když nám konečně přinesli jídlo. Pustili jsme se do našich porcí a na chvíli zavládlo ticho, přerušované jen cinkáním příborů.
„A co ty? Máš nějaké jiné místo kromě Ameriky, které bys chtěla navštívit?" zeptal se Aiden po chvíli.
„No, vždycky jsem chtěla navštívit Japonsko. Ta kultura, technologie, všechno mě to hrozně fascinuje," přiznala jsem.
„To zní úžasně. Taky mě tyhle země fascinují, určitě bych se tam alespoň jednou v životě taky chtěl podívat," jen co to Aiden dořekl, ozval se hlasitý rachot.
Oba jsme sebou trhli a otočili se směrem k původci zvuku. Nějaký číšník upustil tác plný špinavých talířů a ty se roztříštily o zem na malé kousíčky. Aiden bez zaváhání vyskočil, aby číšníkovi pomohl posbírat střepy.
Slyšela jsem, jak mu číšník ze srdce děkuje.
Byla jsem překvapená Aidenovo laskavostí a ochotou bez váhání pomoct druhým. Jako by mě tím uhranul.
Když si sednul zpět ke mně, jen se na mě letmo usmál a pokračoval v jezení, jako by se nic nestalo.
„Jsi docela hrdina, víš to?" podotkla jsem, když jsem viděla vděčné výrazy ostatních číšníků k Aidenovi.
„To byla maličkost, jen jsem nechtěl, aby někdo šlápl na střepy," pokrčil rameny Aiden.
Byl tak laskavý a skromný.
„Ale ne každý by to udělal. Jsi fakt moc milý," řekla jsem a Aiden se lehce začervenal.
„Díky."

Po příjemné večeři v restauraci jsme se s Aidenem vydali na cestu domů. Když jsme vyšli na ulici, podívala jsem se na Aidena.
„Půjdeme na autobus, nebo chceš jít pěšky?" zeptala jsem se s úsměvem.
„Asi spíš autobus. Je docela chladno," odpověděl Aiden a natáhl si bundu. Souhlasně jsem přikývla a společně jsme zamířili na nejbližší zastávku. Když jsme čekali na autobus, všimla jsem si, že je Aiden trochu nervózní, což mi přišlo roztomilé.
„Víš, opravdu jsem si to dneska užila," řekla jsem, abych prolomila ticho.
„Já taky," odpověděl Aiden a usmál se. „Dlouho jsem se takhle nezasmál."
Autobus přijel a my jsme nastoupili, našli jsme dvě volná sedadla vedle sebe. Usadila jsem se u okna a Aiden si sedl vedle mě. Najednou pro nás přestal okolní svět existovat. Ze mě nepochopitelných důvodů jsem měla obrovskou potřebu mu na sebe prásknout každý detail z mého života a měla jsem pocit, že Aiden to cítil stejně.
„Jo, tohle mi připomíná jedno léto, kdy jsem se učil jezdit na skateboardu," reagoval Aiden na mou historku se zlomeným kotníkem a já zvědavě poslouchala.
„Skončil jsem s naraženým zápěstím a obrovskou modřinou na koleni. Ale aspoň jsem se to nakonec naučil," dodal s úsměvem.
Smála jsem se, „Já jsem zase jednou zkoušela baletní skoky v obýváku a rozbila jsem mámě oblíbenou vázu. Myslela jsem, že mě za to nikdy nepustí na trénink."

Autobus projížděl městem a zastavoval na jednotlivých zastávkách, ale ani jednomu z nás se nechtělo vystoupit. Cesta byla příjemně dlouhá a plná smíchu.
Pak jsme nakonec vystoupili na zastávce St Aldates a pokračovali ke kolejím. Cestou jsme zjistili, že oba dva bydlíme na té stejné.
„Ty nepůjdeš dovnitř?" zeptala jsem se, když jsme se zastavili před vchodem.
Aiden zavrtěl hlavou, „Nene, musím jít dnes na basket, máme před zápasem."
„Aha, dobře," přikývla jsem.
„Myslíš, že bych ti po tréninku mohl napsat?" zeptal se náhle a mně ihned došlo, že na něj nemám žádný kontakt.
„No jasně!" oči se mi rozzářily a já začala horlivě hledat papír a tužku. Když jsem jej našla naškrábala jsem na něj svůj Instagram a telefonní číslo a podala ho Aidenovi.
„Teda, takhle po staru jsem si to nepředstavoval, ale rozhodně to má něco do sebe," řekl s úsměvem a vložil si papírek do kapsy.
Vůbec mi nedošlo, že jsem mohla jednoduše vzít jeho telefon a najít na něm svůj profil. Nebo mu rovnou vytvořit nový kontakt.
Plácla jsem se do čela, „Promiň mě nedošlo, že to jde udělat jednodušeji."
„Ne, vůbec se neomlouvej, mně se to líbí, takhle na to alespoň nezapomenu, i když to by bylo nemožný," řekl jemně a já cítila, jak se mi po těle šíří teplo.
„Rád jsem tě poznal Liv," rozloučil se Aiden.
„Já tebe taky," naposledy jsme se na sebe usmáli, pak se otočili a každý šel svou cestou.