MEZI TAKTY

8. Akorát, že vůbec

Dnešní den jsem začala tréninkem. Měla jsem dopoledne volné a domluvila jsem se s paní Volkovou, že si půjčím studio. Ale věděla jsem, že to ještě zdaleka na vystoupení nestačí, ještě jsem ani nezkoušela hromadné části a taky jsem to ještě nejela celé od začátku. Chtěla jsem se tento první týden, kdy učení ještě tolik není, věnovat hlavně baletu. A tak jsem drilovala něco přes hodinu, když mi zazvonil telefon. Byla to mamka, která mi dávala vědět, že ji konečně pustili z nemocnice. Povídala mi také o Jasonovi, a že u nás pár týdnů zůstane. Prý se bude moci vrátit do práce až příští týden. Byla jsem vlastně ráda, že se o ni má kdo starat. Povídaly jsme si dlouho, až tak dlouho, že do studia přišla první dětská skupinka na trénink. Ukončila jsem tedy rozhovor s mamkou, a ještě se rychle vydala na kolej, abych se vysprchovala před začátkem školy.

Ve škole jsme si prakticky jen rozebírali projekty, bylo jich tolik, že jsem si myslela, že snad budu muset celý semestr strávit v laboratoři. Chtěla jsem začít okamžitě, a tak jsem se po skončení všech přednášek a seminářů vydala do laborek. Měla jsem v úmyslu se zapsat i na příští týden, abych tu měla místo jisté. Nebyla jsem jediná, koho to napadlo. Chase se mnou na žádném předmětu dnes nebyl, což byla úleva. Nemohl si však odpustit mít stejný nápad jako já...
Když jsem přišla do laboratoře, on už tam byl. Měl na sobě bílý laboratorní plášť, a právě něco vkládal do centrifugy. Svět se se mnou zhoupl, jelikož jsem si myslela, že alespoň dnes se s ním potkat nemusím. Chtěla jsem ještě rychle vycouvat, že se sem vrátím později, ale už si mě všimla vedoucí laboratoře.
„Pojďte dál," pokynula mi, „obor?" zeptala se.
„Biomedicína," odpověděla jsem a při tom pohledem probodávala tmavovlasého, který byl momentálně zády ke mně.
„Tady se zapište," ukázala mi knihu a podala mi propisku. Zapsala jsem se na dnešní podvečer a také na další dny příští týden, tentokrát jsem si už dávala záležet na tom, abych si zapsala jiné časy, něž ten idiot.
V laboratoři bylo kupodivu narváno, a tak jsem se divila, že jsem se sem ještě vešla. Celkem tu bylo asi 12 pracovních míst a většina z nich byla obsazená. Odložila jsem si věci a našla jsem jedno poslední volné místo. Začala jsem si vyndavat pomůcky, které jsem potřebovala na svůj první projekt. Musela jsem si vybrat jeden z těch méně náročných, jelikož jsem neměla čas na přípravu a potřebovala jsem toho stihnout v laboratoři co nejvíce. I přes to jsem začala psaním poznámek do protokolu a počítáním poměrů chemikálií. Sedla jsem si ke stolu za mnou a tiše počítala.
„Ty si prostě nemůžeš pomoct!" ozval se mi mužský hlas za zády. Opřel se lokty o stůl, aby mi viděl do obličeje. Byl nepříjemně moc blízko, asi mu osobní prostor nic neříkal...
„Cože?" zeptala jsem se nechápavě a zamračila se na něj. Opřela jsem se o opěrátko, abych se od něj trochu vzdálila.
„Prostě se ode mě nemůžeš držet dál, že ano? Říká se tomu obsese a možná by sis s tím měla někam zajít," Chase si prohlédnul můj pramínek vlasů, který se mi uvolnil z culíku.
Nezaujatě jsem odfrkla, „Co to zase meleš?" ruce jsem si zkřížila na prsou.
Chase se ušklíbl a narovnal se, ale zůstal stát blízko, „Jen říkám, že je zvláštní na tebe pořád narážet," přiblížil se k mému uchu a skoro šeptem řekl: „začínám si myslet, že už to nemůže být jen náhoda."
Rukou jsem ho odstrčila, jelikož mi jeho blízkost přišla už příliš, „Věř mi, kdybych mohla, nebyla bych tu s tebou už ani vteřinu navíc, ale mám toho tolik, že už včera bylo pozdě. A teď jestli dovolíš, musím tohle dopsat," obrátila jsem se zpět ke svému papíru.
Chase neodešel, sedl si na stůl vedle mě a zkoumal začátek mého protokolu.
„Tohle téma jsem taky měl minulý rok, můžu ti s tím poradit, jestli budeš chtít," řekl najednou a já nemohla uvěřit svým uším. Ten kluk mi nabízel svoji pomoc? To si asi ze mě musel jen střílet.
„Já to zvládnu sama!" utrhla jsem se na něj.
On jen pokrčil rameny, seskočil z lavice a šel si po svém. Ohlížela jsem se za ním, ani nevím proč, prostě mi přišlo divné, že by mi najednou chtěl pomáhat...

Konečně jsem měla teoretickou část připravenou a mohla se pustit do té praktické. Vše potřebné jsem si odvážila a postupovala podle návodu. Trvalo to nakonec o trochu kratší dobu, než jsem čekala, ale i tak to bylo docela na dlouho. Samozřejmě se těsně před koncem muselo něco pokazit. Když jsem zahájila inkubaci, enzym se nechoval tak, jak měl. Bála jsem se, že si pracně vyrobený vzorek zničím, a tak jsem ji rychle ukončila. Asi tak 3x jsem pak ještě zkontrolovala postup, jestli jsem nějaký krok nevynechala a také si stále dokola četla teoretickou část. Ale několik desítek minut jsem na to prostě nemohla přijít. Zoufale jsem se rozhlédla po laboratoři. Většina lidí, co tu byli, už odešli až na dva statečné a Chase. Chtěla jsem jsem se zeptat vedoucí laboratoře, ale byla momentálně nepřítomna. Podívala jsem se na hodiny. Bylo půl osmé. Zaklela jsem, jelikož jsem tu strávila mnohem víc času, než jsem chtěla a v osm laboratoře většinou zavíraly. Rozhodla jsem se klesnout na úplné dno. Vzdychla jsem a vydala se k jeho stolu.
„Ty, Chasi?" oslovila jsem ho.
„Hm?" odpověděl při čemž se na mě ani nepodíval a pokračoval v pipetování vzorků.
„Potřebovala bych... po... po... moct," zamumlala jsem nesrozumitelně.
Chase odložil pipetu a otočil se na mě.
„Co prosím?" řekl pobaveně.
„Potřebuju pomoct," řekla jsem už trošku srozumitelněji.
„No né, slečna „zvládnu to sama" mě žádá o pomoc! Kdo by to byl čekal..." ušklíbl se a prohlédnul si mě od hlavy až k patě.
Zamračila jsem se, „Nebo víš co? Já si asi radši poradím!" odsekla jsem a odkráčela zpět k inkubátoru.
„S čím potřebuješ pomoct?" řekl celkem normálně, na jeho poměry a přišel ke mně.
Vzdychla jsem a vysvětlila mu svůj problém s inkubací.
Chase začal zkoumat můj enzym a pak i návod. V podstatě zopakoval to samé, jako jsem dělala já poslední půlhodinu. Pak nakonec zahlásil: „Už to mám!" přišel k inkubátoru, „máš špatně nastavenou teplotu, má tu být 37 stupňů, ne 50," odhalil Chase, nastavil správnou teplotu a vložil můj enzym dovnitř.
Teplota... že mě to nenapadlo, jsem to ale laborant.
„Tak jaký jsem?" řekl Chase pyšně a dal si ruce v bok.
„No úžasnej," zamumlala jsem, „díky," dodala jsem a vydala se zpět ke svému stolu. Přečetla jsem si délku inkubace a znovu se otočila, že si půjdu nastavit stopky, ale on najednou stál přímo za mnou. Lekla jsem se a cukla sebou. Byl tak blízko, že jsem znovu ucítila tu jeho omamnou vůni.
„Nemyslím si, že se spokojím jen s poděkováním," řekl jemně a ruce si opřel o stůl za mnou, abych nemohla utéct.
Začala jsem se chvět, mé tělo jako kdyby vypovědělo službu a já nemohla pohnou svalem. Srdce se mi rozbušilo. Snažila jsem se nepanikařit.
Rychle jsem se vymanila z jeho sevření a o pár kroků odstoupila.
„Tak za prvé, děkuji ti hold musí stačit a za druhé, být tebou, přestala bych na mě dělat tyhle tvoje manévry, pokud nechceš mít nepříjemnou konverzaci se svým nejlepším kamarádem!" odstoupila jsem ještě o krok. Aidenovi, by se určitě nelíbilo, kdyby viděl, co dělá jeho nejlepší kamarád. Pak mi ale došlo, že se možná Aiden nepochlubil, že jsme se rozhodli náš vztah prohloubit.
Chase na mě překvapeně hleděl, „Co tím myslíš?" naklonil hlavu na stranu.
„No přeci, že Aiden a já jsme..." nedokončila jsem, věděla jsem, že to pochopil.
„Oh," zarazil se, „Aiden nic nezmiňoval," přiznal Chase. Nevím proč, ale pod vším tím frajerstvím mi připadal, že je trochu zmatený. Pak se ale zase vzpamatoval a zašklebil se, „Řekl bych, že má i na lepší."
„Ty sráči!" vylítlo ze mě a nebezpečně jsem sevřela pěsti.
On se při pohledu na mé pěsti jen usmál, „Promiň ale 1 vs 1 budeme nechat na někdy jindy, už budu muset jít. Mám rande," otočil se a vydal se uklidit si svůj stůl. Pak se ještě otočil, „Jo a... to, co jsem řekl na basketu, s těma prsama, mě mrzí, ale chtěl jsem mu tě nějak vymluvit," mrkl na mě a poté se, až do jeho odchodu, nepodíval mým směrem ani jednou.
Já tam chvíli jen stála a zpracovávala. Nechápala jsem, proč by mě Aidenovi měl vymlouvat, a proč by říkal takové věci. Ten kluk byl divnej a jeho přítomnost mě zneklidňovala víc, než kdy dřív. Jedno však bylo jasné, jak já toho kluka nesnáším...