MEZI TAKTY

12. Můžeš za to ty!

Od party uplynulo už několik dní. Dokázala jsem napsat pondělní test v podstatě bez problému, intenzivně jsem trénovala na představení a také jsem často trávila odpoledne v laborkách. S Aidenem jsme se viděli, jak jen to šlo, ale oba jsme toho měli opravdu hodně, a tak jsme si jen občas psali. Ani mi to nevadilo, mohla jsem si více vážit jeho přítomnosti a více se na něj těšit.
Jediné, co mě trápilo, byl fakt, že jsem ještě nezačala dělat prezentaci, kterou jsme měli s Chasem společnou. Měli jsme ji prezentovat už příští pondělí a já neměla ani nadpis. Stresovalo mě to, ale byla jsem moc tvrdohlavá a opravdu se mi za ním nechtělo chodit.
V pátek, den představení jsem měla školu jen krátce dopoledne, a tak jsem si řekla, že využiju zbylí čas na to, abych alespoň napsala nějaký úvod k prezentaci. Seděla jsem ve školním kampusu a pracovala, když si ke mně přisednul.
„Co je?" řekla jsem pasivně agresivně a otráveně naklonila hlavu.
„Nechceš jít na oběd?" zeptal se z ničeho nic.
„Cože?!" vykulila jsem na něj oči, „Děláš si legraci?"
„Uklidni se, chci vyřešit tu prezentaci, ne tě pozvat na rande," prohlédl si můj výraz a na tváři se mu objevil úsměv, když viděl, jak mi zčervenaly uši. Jen jsem nevěděla, jestli to je vztekem nebo studem.
„Ty jsi neuvěřitelnej..." protočila jsem oči.
„To slýchám často," samolibě se usmál. Prohrábl si své tmavé vlasy a já se přistihla, jak se zájmem hledím na to, jak mu padají kolem obličeje.
„Bože...," zakroutila jsem hlavou a snažila se ho ignorovat.
„Tak jdem na to jídlo nebo ne? Mam hlad."
„Je to dost, že ses konečně přišel podílet na té prezentaci, ale nemyslíš, že už je trochu pozdě? Co když už jí mam hotovou?" založila jsem si ruce na hrudi. Chtěla jsem ho trošku podusit, jelikož mi bylo nepříjemné to tak moc odkládat.
Uchechtl se, „Zlato, máme na to celý víkend, navíc vím na sto procent, že ji ještě nemáš, jelikož na tvém počítači svítí zatím jenom nadpis, takže jestli chceš mít splněný zápočet, tak se mnou půjdeš na oběd."
Hlasitě jsem si vzdychla, „Fajn, tak jeden oběd."

Na jídlo jsme šli do jídelní haly. Byla to ta nejideálnější volba. Bylo to nejblíž a sedět jsme tam mohli, jak dlouho chceme. Cestou jsem mu popisovala, co bych si tak v té prezentaci představovala a z jakých knih bychom mohli čerpat. Chase přikyvoval a občas něco dodal. Choval se celkem normálně, neměl svůj obvyklý úšklebek jako pokaždé, když jsme spolu zatím mluvili, ale naopak se tvářil soustředěně a zaujatě.
Čas od času měl svoje idiotské poznámky, kdykoliv jsem řekla něco třeba i vzdáleně dvojsmyslného. Bylo to otravné, ale přiznám se, že jsem se občas také zasmála.
Přišli jsme do jídelní haly a objednali si jídlo. Už pro neobjednané měli jen nějaké pečené brambory s kuřecím masem a nějakou záhadnou omáčkou, které jsme ani jeden nedávali velkou naději, že bude poživatelná. Když jsme jídlo dostali, vzali jsme si tácy a posadili se k volnému stolu.
„Ty jo, neni zas tak špatná," řekl Chase, jakmile ochutnal tu zvláštní omáčku. Také jsem ji ochutnala a překvapeně přikývla, „No jo, je to i docela dobrý." Snědla jsem pár soust a pak vyndala svůj laptop. Chase také vyndal ten svůj a začal vyhledávat informace. Chvíli jsem ho pozorovala. Vypadal, že je naprosto pohlcený prací a zamyšleně se mračil. Najednou jsem začala uvažovat o tom, jestli někdy poznám toho Chase, který je tak skvělý kamarád, jako o něm říkají všichni kolem. Pořád jsem však viděla jen toho kluka, který mi ublížil.
„Našla jsi něco?" zvedl náhle oči a ty se setkaly s těmi mými.
„Hm, ne, ještě hledám," rychle jsem uhnula pohledem a pokračovala v hledání informací.
Po chvíli mi začal ukazovat, co našel a já začala prezentaci pomalu plnit snímky. U toho jsme dojídali náš prapodivný oběd.
„Sem bych dal ještě pár čísel, ať je to postavený na faktech," navrhoval Chase. Zamyslela jsem se nad jeho návrhem, a pak si řekla, že má vlastně pravdu. Upravovala jsem to a přidávala informace podle jeho návrhů a celkem jsem žasla nad jeho širokými znalostmi v oboru.
„A já jsem si myslela, že máš místo mozku jen basketbalovej míč," popíchla jsem ho. Naklonil hlavu s otráveným obličejem, ale jeho koutky mu cukaly do úsměvu.
„A já si zas myslel, že jsi jen namyšlená šprtka," pak se zamyslel a prohlédl si mě, „ne počkej, to, že jsi šprtka si vlastně myslím pořád."
Otevřela jsem pusu v překvapení a zamračila se, „To odvoláš!"
Zakroutil nesouhlasně hlavou a široce se usmál, „Jsi šprtka!"
„Nejsem!" nesouhlasila jsem.
„Ale jo!"
„Nene!" cukaly mi koutky.
„Jojo!"
„Nene!" řekla jsem hlasitěji a při tom prudce máchla rukama.
„Prásk!"
Jedna z našich sklenic, které stály na stole, naši hádku už nevydržela a spadla na zem. Oba jsme se nejdřív vyděšeně podívali na sebe, a pak na roztříštěnou sklenici na zemi. To už jsme oba propadli záchvatu smíchu. Všichni v hale na nás koukali jako na idioty a jedna z kuchařek nám už podávala smetáček a lopatku. Došla jsem pro ně a se smíchem jsem rozbitou skleničku začala uklízet.
„Za to můžeš ty, je ti to jasný?" zubil se na mě Chase, když jsem nabírala střepy na lopatku.
„Sklapni!" řekla jsem mu s úsměvem na rtech.
„Raši půjdeme jinam, tady je to pro nás moc nebezpečný," uchechtl se Chase a odnesl svůj i můj tác, zatímco jsem douklidila střepy.
Přesunuli jsme se nakonec do knihovny, kde mi Chase zabral můj laptop a pustil se do další části prezentace, skoro mě ani nenechal se na to podívat. Ale já se stále snažila mu pomáhat.
„Ne, počkej, ten obrázek musíš dát sem a ten text dej na sloupce," radila jsem mu a ukazovala prstem na obrazovku.
Sundal můj prst z obrazovky a naštvaně na mě zamrkal. Nebyl naštvaný doopravdy, viděla jsem, že se chtěl smát, ale dost se snažil, aby to nebylo vidět.
„Přestaň mi sem šmátrat prstem! A ticho, pracuju!" obořil se na mě a já nezaujatě protočila očima. Po pár minutách, kdy jsem mu koukala přes rameno, mě konečně nechal se na tom také podílet. Doplnila jsem mu tam pár informací a úprav v kompozici a zanedlouho byla naše prezentace z velké části hotová.
„Tak, už to budem skoro mít, ještě doplníme něco z těch knížek, který si půjčíme a bude to." Dívala jsem se na obrazovku a vítězoslavně překlikávala mezi slajdy. „Pošlu ti, co mám, ať máme oba alespoň tohle, kdyby něco," rychle jsem mu to poslala na email, který mi nadiktoval a začala se balit.
„Můžem to dodělat ještě teď," navrhl Chase, ale já zavrtěla hlavou. Podívala jsem se na hodiny, „Nemůžu, za hodinu musím být ve studiu, máme dnes představení," hrdě jsem se usmála. Ani nevím proč jsem mu to řekla, ale po několika hodinách s ním mi už nepřipadal jako takový odporný idiot, jako před tím. Možná jsem se dostala k tomu Chasovi, o kterém všichni tak hezky mluví a možná jsem byla já celou dobu ten problém. A tak jsem se snažila být milá.
Chase si odkašlal, „A kdo se ptal?" uchechtl se. To mě vrátilo zpátky do reality.
„Jsi vůl," řekla jsem zklamaně. Sbalila jsem si věci a s pronikavým pohledem jsem se vydala pryč.
„Buď tak hodný a pošli mi svou zbývající část nejpozději do neděle, ju?" otočila jsem se ještě a ironicky se usmála.