MEZI TAKTY

13. Leták

Po pátečním fiasku jsem celý víkend nevylezla z kolejí. Angie, se mě stále snažila někam vytáhnout, ale já jí zatím úspěšně vzdorovala. Měla jsem pocit, že když vyjdu ven, všichni na mě budou koukat, jako na trosku, jelikož už na stránkách visí mé video, jak jsem spadla. Někomu z obecenstva to přišlo nesmírně vtipné a zveřejnil to na všech možných Oxfordských sociálních sítích. Byla jsem zlomená a nevěděla jsem, jak se z toho všeho dostat. Já a Aiden jsme se od té doby také neviděli. Nechtěla jsem. Věděla jsem, že by to nepochopil a nepotřebovala jsem někoho dalšího, kdo by mi říkal, že se nic nestalo. I když mi čas od času napsal, ignorovala jsem to. Musela jsem si utřídit myšlenky.
Máma ze mě také nebyla nadšená, platila mi ve studiu členství a když se dozvěděla, že jsem všechnu práci a peníze takhle zahodila, dostala jsem přednášku ještě od ní. Trošku jsem si vyčítala, že jsem jí to řekla, ale nechtěla jsem, aby to platila zbytečně. I když to stejně dělala až do teď... Baletní špičky skončily v koutě našeho pokoje tak, abych na ně neviděla. Jelikož mě při pohledu na ně přepadával smutek. Opravdu jsem byla úplně na dně a vidina mého snu se naprosto rozpadla.

Pondělní ráno jsem myslela, že nevstanu, ale po třetím polštáři, který po mně Angie hodila jsem se nakonec přiměla vykopat se z postele.
„Neboj, na to video už určitě všichni zapomněli," uklidňovala mě, zatímco jsme snídaly.
„To určitě, je to tak komický, že to bude virální ještě měsíc."
„Je pravda, že jsi spadla dost netradičně," usmála se a já ji propíchla pohledem.
„Tak díky moc," zakroutila jsem hlavou a cvrnkla ji do ramene.
„Není zač, ale možná, že fakt budeš populární dlouho, tady se často bizáry nedějí, tak je to celkem vzácnost. Musíš to brát ale pozitivně. Jsi celebrita." Já jen protočila oči a doufala, že neměla pravdu.

Schytala jsem několik zvědavých pohledů, když jsem procházela kampusem, ale bylo jich méně, než jsem čekala. Před halou, ve které jsme měli přednášku už stálo pár mých spolužáků, kteří si mě se zájmem prohlíželi a někteří zkoumali i můj kotník, který jsem měla obvázaný. Nic s ním prakticky nebylo, jen jsem měla lehčí výron, ale na bolest jsem byla zvyklá, a tak mě to v ničem neomezovalo.
Ryan se Sophie mě oba důkladně vyzpovídali o tom, co se stalo, ale já jim řekla to samé jako paní Volkové. Nevěděla jsem, co jiného mě mohlo tak rozhodit. Tedy minimálně jsem si to ani nechtěla připouštět. Po začátku hodiny jsem si vyndala notebook, že si začnu zapisovat poznámky, když mi učitel připomněl nemilou povinnost.
„A dnes má prezentaci pan Blackwell se slečnou Williams, jsou tady?"
Oba jsme se přihlásili. A sakra, já na to zapomněla... úplně se mi to vykouřilo z hlavy. Vstala jsem a vyděšeně jsem se podívala na Chase. Oba jsme přišli ke katedře a on začal zapojovat svůj laptop.
„Já zapomněla dodělat svoji část," špitla jsem a Chase se ani nepozastavil.
„Všechno je dodělané, stačí, když odprezentuješ to, co jsme dělali v pátek společně a já zvládnu ten zbytek," vysvětlil mi šeptem zamračeně a rychle mi ještě ukázal slajdy, které myslel. V tu chvíli, i když se to těžko říká, byl můj nejoblíbenější člověk na světě. Nevím, proč to udělal, ale byla jsem mu nesmírně vděčná.
Začala jsem tedy prezentovat a snažila se znít, jakože vím, o čem mluvím, což bylo sice složitější bez přípravy, ale vždycky jsem se mohla opřít o prezentaci a nezasekávat se. Většina spolužáků mě příliš neposlouchala a dělala si něco na telefonech, ale ti, kteří mě poslouchali, se zvláštně usmívali a stále si něco šeptali.
Někde ke konci mé části se jedna dvojice kluků hlasitě rozesmála nad něčím v telefonu. Rušilo mě to, a tak jsem na okamžik přerušila svou prezentaci.
„Co je tak vtipný, kluci?" usmála jsem se, aby si nemysleli, že se nad nimi povyšuju.
„Jen jeden meme," odpověděl kluk, který se myslím jmenoval Max.
„Je to fakt brutálně vtipný," řekl ten druhý, s výrazem, který se mi vůbec nelíbil.
„Super, ale jestli by vám to nevadilo, ráda bych se soustředila na svou prezentaci," pokusila jsem se zachovat klid.
„Jasně, jasně," řekl Max a pak dodal hlasitěji, „nechceme, aby ses nám zase skácela k nohám!"
Většina třídy se hlasitě rozesmála. Dokonce i přednášejícímu cukaly koutky.
Najednou se ozval hluboký hlas za mnou. „Maxi, jestli se nedokážeš chovat jako dospělý, tak alespoň buď tak hodný a drž zobák, když se někdo snaží do tebe nacpat nějaké vědomosti," pronesl chladně.
Max a ostatní v posluchárně se na něj překvapeně podívali.
„Ježiš, Chasi, vždyť se jen bavíme," protočil oči Maxův kamarád.
„Ano, to vidím, ale je neslušné někomu narušovat prezentaci svým malomyslným vtipem, jako byste se právě vrátili ze základní školy. Jestli se nedokážete ovládat, rád bych, abyste odešli a nechali nás v klidu odvést naši práci," řekl ledově klidně a Maxovi i ostatním se ztratila z tváře všechna barva.
„Ne, dobrý," sklopil Max oči, „promiň, Liv."
Já jen zamrkala a lehce se usmála na přijmutí omluvy. Pak jsem se ohlédla na Chase, který mi věnoval jemné přikývnutí a pobídl mě ať pokračuji.
Ve zbytku prezentace už všichni byli v klidu a nikdo se nesmál. Opravdu jsem byla ohromená, jaký respekt z Chase měli. Cítila jsem, jak se ve mně vybudovává nový pocit důvěry vůči němu a přemýšlela jsem, proč se mě vlastně zastal. Možná, že to na té party opravdu myslel vážně, když řekl, že nikdo kromě něj mi nemá právo ubližovat. Také jsem jen očekávala, kdy si mou důvěru zase z ničeho nic zboří.