MEZI TAKTY

6. Škola den 1.

Ráno mě po dlouhé době probudil budík. Neměla jsem radost, měla jsem chuť svůj telefon hodit z okna a spát dál, nechtělo se mi. I když jsem se těšila na kamarády, ještě jsem si chtěla na chvíli užít období bez neustálého tlaku ze školy. Vstala jsem, udělala si ranní hygienu, dala si snídani, vybrala si outfit a nanesla trochu makeupu. Angie naštěstí vstala se mnou, takže jsem se nemusela snažit být potichu. 
"Takže, co teď jste s Aidenem?" zeptala se, zatímco snídala.
"Sakra Angie," utrhla jsem se na ni. Její dotěrnost jsem po ránu opravdu nepotřebovala, "vždyť jsme si dali jenom pusu, to nemusí nic znamenat."
"No..." nesouhlasila Angie, "píšete si v podstatě nonstop, pozval tě na svůj zápas, dal ti pusu. To mi přijde jako začátek vztahu," Angie si nevinně pohrávala s vlasy.
"Viděli jsme se dvakrát, uklidni se prosim tě..." snažila jsem se ji usměrnit.
"Jen konstatuju fakta," bránila se.
Já se však ve vztahu necítila, psali jsme si hodně to ano, jen to bylo na mě všechno moc rychlé. Potřebovala jsem čas na to, to všechno zpracovat. Také jsem někde uvnitř tušila, že pokud si něco začnu s Aiden, přivážu si na sebe také jeho nejlepšího kamaráda, protože bych řekla, že Aiden je s Chasem součástí výhodného rodinného balení... A já ho vídat opravdu nechtěla.
Vzdychla jsem, vzala si tašku, bundu, boty a s rozloučením jsem se vydala do školy

Hned u dveří budovy, ve které jsem měla první seminář, jsem potkala pár svých spolužaček a spolužáků, nebyli to však ti, které jsem hledala, pozdravila jsem se s nimi a pokračovala do budovy.
Vešla jsem dovnitř a rychle našla správnou učebnu. Už jsem budovu docela znala a tak jsem věděla kam jít.
"Williams!" zakřičela na mě.
Nadšeně jsem vyjekla, když jsem ji spatřila.
Sophie byla malá brunetka, která zbožňovala party alkohol a kluky, jako kamarádka byla úžasná, vždy mě chápala a naše přátelství bylo založeno na společné podpoře a motivaci. Seznámily jsme se minul rok v prváku, když nás přiřadili do dvojice na laborky, takže byla jedna z mých nejnovějších kamarádek, ale měla jsem pocit, že ji znám celý život.
"Názdár," zavolala jsem na ni s úsměvem.
"Vypadáš skvěle!" zalichotila mi.
"Díky, ty taky!" objala jsem ji.
"Nazdar vy dvě!" přiběhl náš společný kamarád Ryan a zářivě se na nás usmál. Ryana jsem potkala na seznamovacím večírku také v prvním ročníku. Je to oddaný kamarád, který vás vždycky podrží. V prváku si všichni mysleli, že spolu chodíme, ale Ryan je hrdý homosexuál, takže od toho všichni brzo upustili. Byl asi tak stejně velký, jako já a nosil brýle. Rysy v obličeji měl jemné, ale mně vždycky připadal moc hezký. Měl krásně kudrnaté tmavé vlasy a hnědé oči.
Pozdravily jsme ho se Sophie nazpátek.
"Jak jste si užily volno dámy?" poškádlil nás Ryan. Moc dobře věděl, že já a Sophie jsme měly volno sotva dva dny, jelikož se nám zkouškové kvůli opakování některých zkoušek protáhlo. On na druhou stranu měl všechno hotové už ve druhém týdnu. Je to proto, že jeho mamka je vedoucí výzkumné laboratoře a hodně často ho zaškoluje, tak zkoušky dává levou zadní.
Nasupeně jsem na něj zamrkala, "Budu radši předstírat, že jsem to neslyšela..."
Ryan se uchechtl. 
"Tobě se to kecá ty šprte," přidala se Sophie a šťouchla ho do ramene.
"Taky vás rád vidím," řekl Ryan a vítězoslavně se usmál.
Pak už přišel vyučující a pustil nás dovnitř učebny.

Hodina probíhala klidně, všichni jsme čekali, že bude trvat jen pár minut, jelikož to byla první hodina a teprve nám zadával podmínky plnění předmětu. Pak nám na tabuli promítl témata, která jsme si měli zvolit a zpracovat jej formou prezentací. Potíž byla v tom, že měla být do dvojic. Smutně jsme se s Ryanem a Sophií na sebe podívali a jakmile oba nadhodili téma, které mě moc nezajímalo, věděla jsem, že já budu ten odpadlík. Ujistila jsem je, že to je v pohodě, že nejsme na střední škole a nahlásila se k tématu, které mě zajímalo. Poté si nás profesor přepočítal a zjistil, že nám někdo chybí. Na semináře jsme chodili v menších počtech asi tak po 20, ale ne vždycky se tam scházeli stejní lidé. Já se s kamarády vždycky dohodla kam se zapíšou, abychom měli stejné rozvrhy a nemuseli na semináře chodit sami. 
A tak jsem vůbec netušila, kdo by nám mohl chybět, ale tušila jsem, že mi toho někoho přiřadí do dvojice.
"Ano, tady slečna Williams je sama, tak vám přiřadím toho, kdo chybí," řekl profesor, přesně jak jsem očekávala.
"Můžu se ještě zeptat, s kým tedy jsem?" zvedla jsem ruku, abych se s ním nebo s ní mohla zkontaktovat.
"Jistě, jste s panem Blackwellem."
"Jeez, nějakej borec, doufejme, že to bude v pohodě týpek," řekla jsem Sophie šeptem a ona přikývla.
"Fakt promiň, že jsme tě museli takhle vyšachovat," cítila se špatně moje kamarádka.
Já jen mávla rukou, "To je dobrý, alespoň se seznámím s někým novým."

Když hodina konečně skončila, zabalila jsem si věci a následovala své kamarády ven z učebny. Když jsem však chtěla vyjít ven, někdo se mi postavil do cesty.
"Co to sakra..!" zaklela jsem, když mi došlo, kdo to vlastně stojí přede mnou. 
"Zase ty? Ty mě snad sleduješ?" řekl mi a zamračil se.
"Já? To ty mě sleduješ!" opáčila jsem.
"Tak to ani náhodou," pohrdlivě odfoukly jeho idiotské rty, 
"Co tady teda děláš?" rozhodila jsem rozzlobeně rukama
"Tobě se zpovídat fakt nemusím," zahučel Chase a málem mě srazil, jak odhodlaně vyrazil učitelovým směrem.
"Prásk", pěstí jsem mu rozrazila spodní čelist, teda... alespoň jsem si to představila. V reálu jsem jen vykulila oči a ustoupila tak rychle, že jsem skoro zavrávorala.
"Cože? Já mám společný předmět s tímhle ubožákem?" chvíli jsem nad tím přemýšlela a uvědomila jsem si, že já vlastně ani nevím, co studuje. Teď už jsem však tušila, že to bude nejspíš podobný ne-li stejný obor jako mám já.
On přikráčel ke stolu profesora a něco s ním řešil. Zaslechla jsem jen kousek.
"A rád bych, abyste pomohl s jednou prezentací, už jsem vám přiřadil dvojici, moment podívám se, á, tady to je... slečna Olivie Williams."
Chase se na mě obrátil a přimhouřil oči. Vyděšeně jsem si ho prohlédla, "to snad není možný..," řekla jsem potichu. 
Tenhle semestr bezpochyby skončí vraždou.

Dohnala jsem své kamarády a připojila se k nim.
"Kdo byl ten pěknej kluk?" zeptal se mě Ryan a zasněně se podíval za sebe.
Cítila jsem, jak mi cuká oko, "To byl Chase Blackwell, je to idiot, nech si zajít chuť."
"Blackwell? Není to náhodou ta tvoje dvojice?" zeptala se Sophie.
"Jo..." štěkla jsem, jelikož jsem stále nemohla pochopit, jak se to vlastně mohlo stát.
"A odkud ho znáš?" zeptal se Ryan, otřesen mou předešlou recenzí na Chase.
Začala jsem jim tedy vyprávět o Aidenovi a Chasovi. 
"Máš pravdu, je to opravdu kretén," uznala Sophie, když jsem dokončila své vyprávění.
"Žejo! Co si o sobě myslí?" lehce jsem zvýšila hlas, "Kdo mu dovolil plést se Aidenovi do toho s kým se vídá? Navíc nechápu, proč z čista jasna otočil o 180° a začal být taková osina v nosorožčím zad-" teď už jsem mluvila opravdu nahlas.
Ryan si odkašlal, aby mě přerušil a upozornil mě tak na právě příchozí předmět naší debaty.
Chase byl jen pár metrů od nás a zlověstně nás pozoroval. Stoupl si ke stěně vedle učebny a začal se bavit s klukem, který se jmenoval Ian Wesler. Věděla jsem to, jelikož Ian byl v našem oborou takovou "anticelebritou". V prváku to zkoušel úplně na všechny, dokonce i na Ryana. Nevím, jestli má nějakou duševní poruchu, ale to by se asi nedostal na Oxford, každopádně podle mě nemá žádnou soudnost, sebeúctu ani inteligenci, a proto byl Chasovi dobrým společníkem.
Řekla jsem si prostě, že si jich nebudu všímat. Oba to jsou ubožáci, kteří mi za to nestojí.
Bylo by se mi to i podařilo, kdyby si při hodině nesedli přímo přede mě.
Pokaždé když si s Ianem něco zašeptali a rozesmáli se, nemohla jsem si pomoct, ale před očima mi vyvstávaly obrazy jejich ustřelených hlav. Stále mě rušili a já se nemohla pořádně soustředit. Kvůli nim jsem ani nepostřehla, kdy budeme psát úvodní test.
"Kdy, že to říkala?" šeptla jsem na Sophii vedle sebe, ta jen zvedla oči od telefonu a pokrčila rameny.
"Příští týden," otočil se na mě náhle Chase, "a příště dávej pozor," zavrčel a otočil se zpět na přednášející.
Protočila jsem oči, "Dávala bych, kdyby jste ty a Ian přestali vyrušovat těmi svými debilními kecy!"
Chase se znovu otočil, "hleď si svého, buď tak laskavá!" vyštěkl na mě až se na nás nějací další studenti ohlédli.
"Ty jsi tady ten, kdo si má hledět svýho. Já se chci vzdělávat, ale chápu, že pro někoho jako jsi ty to není dostatečný důvod, aby zavřel zobák," byla jsem rozzlobená, chtěla jsem se mu pomstít za to, co mi řekl po basketu. Chtěla jsem, aby se cítil stejně jako já včera.
Chase se zlomyslně usmál, "Víš, Williams, možná by sis měla přestat hrát na chytrou, když ti to evidentně nejde. Možná bys pak nemusela hledat výmluvy, proč nestíháš."
Cítila jsem, jak mé tělo zaplavil vztek, tak moc jsem ho chtěla praštit.
"Ty proradnej..." Chase se samolibě usmíval, zatím co já jsem vybuchovala uvnitř. 
Otevřela jsem pusu, abych mohla doříct svou nadávku, ale v tom na nás křikla paní doktorka.
"Neruším vás?" nadzvedla obočí. Oba jsme zakroutili hlavou a ona pokračovala ve výkladu.
Chase se na mě naposledy vítězoslavně zatlemil a už si mě po zbytek hodiny nevšímal.

Celý den mi bylo mizerně, nemohla jsem uvěřit, že ho budu muset trpět. A co víc, že s ním budu muset dělat prezentaci... Nesnášela jsem jenom ho vidět natož se s ním bavit.
"Počkej, jestli mám trpět já, tak ty víc," říkala jsem si v duchu a plánovala, jak se mu pomstím.