MEZI TAKTY

16. Budeš skvělá!

Oblékala jsem si bundu a boty, že vyrážím do školy, když jsem si všimla, že na mě Angie pochybně zírá. Prohlédla si mě od hlavy až k patě.
„Liv... jsi v pohodě zeptala se starostlivě.
„Jo, proč?" zvedla jsem nechápavě obočí.
„Nic, jen že máš dnes dost netradiční outfit..." pokrčila rameny a já se podívala, na své oblečení. Měla pravdu, byla jsem stále v pyžamu...
„Doprčic!" zaklela jsem a rychle se běžela převléknout do něčeho vhodnějšího.
„Liv, co se děje? Už od včerejšího večera jsi nějaká divná," naléhala moje spolubydlící.
„Nic se neděje," odsekla jsem a oblékla si džíny. Věděla jsem, že to zní neupřímně, ale nemohla jsem se s ní o tom bavit. Ještě ne. Navíc, jak bych jí mohla vysvětlit něco, co jsem si sama zakázala řešit?
„To ti teda nežeru," zamračila se. Včera, když jsme se vrátily, sis šla do kuchyňky udělat čaj a pak jsi přišla bez něj. Celý ráno tu sedíš, jak tělo bez duše a teď se zapomeneš převlíct? Něco se děje a já bych ráda věděla co!"
„Já..." v krku se mi vytvořil knedlík, „asi jsem nervózní kvůli tomu konkurzu. Je to fakt velká příležitost a já to nechci pokazit."
„Jsi si jistá, že je to tohle?" zamrkala.
„Jo, určitě."
„A nemá to nějakou souvislost s tím, že jsi včera tancovala se svým úhlavním nepřítelem a líbilo se ti to?" Angie se šibalsky usmála.
„Co? To vůbec, nevím, jak tě to napadlo! To je absurdní!" zběsile jsem máchala rukama.
„Mhm..." přikývla Angie, „jak myslíš. Ale jestli jsem si toho všimla já, určitě si toho musel všimnout i nikdo jiný..."
„Nemám tušení, o čem to mluvíš," zalhala jsem a znovu se vydala ven z pokoje.
„Tašku!" zavolala za mnou Angie a já se rozpačitě vrátila a přehodila si ji přes rameno.
„Joudo," zanadávala mi Angie.

Cestou jsem se snažila soustředit na svůj den. Měla jsem poslední den na trénování a musela jsem ho plně využít. Myšlenky na včerejší večer mě však stále pronásledovaly. Byla jsem nervózní, nechtělo se mi do školy, ale snažila jsem se ze všech sil dělat, jakože nic. Když jsem dorazila do školy, nervozita ještě zesílila. Nervózně jsem se rozhlížela kolem sebe, jestli ho uvidím. Lehce jsem se uklidnila, když nikde kolem nebyl.
„Dobré ráno!" zvolala Sophie, když jsem k nim přišla, „Ryan má novinku! No ták pochlub se."
„Není to nic zásadního," zčervenal.
„Prosím tě, to je naprosto zásadní! Řekni jí to!" naléhala Sophie a já neměla tušení o čem mluví.
„Fajn, pamatuješ si Liv na toho kluka z tý kavárny?"
Zavrtěla jsem hlavou.
„Ten, jak se mu líbil. Tehdy s ním Ryan promluvil a podstrčil mu svoje číslo," vysvětlovala Sophie.
„Jo tenhle!" řekla jsem, i když jsem neměla nejmenší tušení, o kom se bavili.
„No tak jsme včera byli na rande a bylo to skvělý!" dokončil Ryan.
„To je paráda," řekla jsem skoro až neutrálně, protože jsem se stále příliš zaobírala sama sebou.
„Že jo! Prý jdou dneska znovu a od včera si píšou skoro nonstop!" Sophie byla na mě až přehnaně energická a entuziastická. Já jen s jemným úsměvem přikývla.
Pak jsem ho uviděla, přišel k jednomu našemu spolužákovi a začal se s ním bavit. Všimla jsem si, že se už pár týdnů nebavil s Ianem a zajímalo mě proč. Zírala jsem na něj a doufala, že se neotočí.
„Haló, země volá Olivii!" zahučela Sophie a já se k ní rychle otočila.
„Co je?" Podívala se tam, kam jsem zírala a zamračila se. „Ehm, proč tak zíráš na pana dokonalého?"
„Nezírám na něj," bránila jsem se. „Jen koukám, jak Rob zhubnul." Snažila jsem se to zamluvit.
„Mně přijde furt stejnej," pokrčila rameny a podezřívavě si mě změřila.
„Hele, jdu si ještě koupit pití, zaberte mi místo," řekla jsem, protože jsem se s nimi o tom nechtěla dohadovat. Co mi ale nedošlo bylo to, že jsem musela projít kolem Chase, abych se dostala k automatům. Šla jsem rychle a doufala, že si mě nevšimne. Povedlo se a já se dostala k automatu. Koupila jsem si jemně perlivou vodu a zamířila zpátky, jelikož pan profesor už odemykal učebnu.
„Víš, že zírat je neslušné?" ozval se, když jsem kolem něj procházela.
„Co?!" vykulila jsem oči.
„Viděl jsem, jak jsi na mě před tím zírala." Chase se ušklíbl a postavil se mi do cesty.
Cítila jsem, jak rudnu.
„Nezírala jsem, jen jsem..."
„Přemýšlela?" přerušil mě.
Přikývla jsem.
„O čem? O tom, jak se tvářím, když do mě Rob hustí ty svoje moudra?" Chase pozdvihl obočí.
„Ne, o tom, proč jsi tak hrozně otravnej!" založila jsem si ruce na prsou. „A uhni, snažím se jít na hodinu."
„On se svět nezhroutí, když přijdeš o milisekundu později, slečno netrpělivá," protočil oči a našpulil rty. Jeho vůně mě hladila po obličeji. Bože, jak moc mě to štvalo.
„Tvůj možná ne, ale ten můj by mohl. Na rozdíl od tebe já jsem zodpovědná a nemám čas tu s tebou vést tuhle nesmyslnou konverzaci," odsekla jsem a zamířila ke třídě.
Chase vzdychl, „Kde asi je dnes ta Liv, co jsem s ní včera tančil."
Srdce mi vynechalo úder, znamená to, že na to taky myslel? Musela jsem ho něčím odbít. Nesměla jsem si ho pustit k tělu. „Včera jsem ji zavřela do sklepa, neboj, už ji nikdy neuvidíš!"
Chase se hlasitě uchechtl a pak jsme vešli do učebny. Já se jen snažila ignorovat ten podivný pocit, který ve mně stále častěji vyvolával.