Esmin nový život

Kde to jsem??

JASPER

Další na řadu jdu já. Dozvěděli jsme, že Rose bludištěm úspěšně prošla a jsem za to rád. Zajímalo by mě, co tam bude připraveného pro mě a obávám se, že se tam objeví válka, ve které jsem bojoval a kde jsem se vlastně stal upírem.
Ostatní se bavili co a jak bude až všichni bludištěm projdou, zatím co já jsem stál opodál a snažil jsem se vymyslet si taktiku nebo alespoň něco, co bych mohl použít až tam budu. Alice si toho samozřejmě všimla a šla za mnou. ,,Neboj lásko, ty to dokážeš, věřím ti" usmála se tím jejím neodolatelným úsměvem, který mě vždy dostane tak, jako bych ji viděl poprvé. Vždy mě tím dokáže uklidnit. Kývl jsem hlavou, úsměv jsem jí vrátil a následně jí pevně obejmul. Ovšem ne na dlouho, protože v zápětí se ozval Lilianin hlas: ,,Jazzi pojď, vše je připravené" pustil jsem Alice, pohladil jí po vlasech a šel ke vstupu do bludiště. Prošel jsem bránou a kolem mě se začalo formovat něco, co.... Co vypadalo jako bludiště. ,,Takže všichni mají něco ze života a já mám bludiště? Supeer" řekl jsem si sám pro sebe a vyběhl jsem vstříc kamenným stěnám, ze kterých bylo bludiště postaveno. Krom toho, že tam byla zima, šero a vlhko, jsem zjistil, že se mi nějak vytratily upíří schopnosti. Tedy jen rychlost, viděl a slyšel jsem pořád perfektně. Díky Bohu, protože kdyby ne tak mám opravdu velký problém se tady pohybovat. A v ten moment, kdy mi tato myšlenka proběhla hlavou to bylo jako kdyby někdo cvaknul na vypínač a mně se před očima zhaslo. ,,No výborně...." zaklel jsem a raději jsem zastavil. ,,Co teď mám jako dělat" přemýšlel jsem nahlas. Zamyslel jsem se a jako první mě napadlo si prostředí osahat. Pomalu a jistě jsem se rozešel a hmatal rukama v domění, že se něčeho dotknu. Chvíli se nic nedělo. Myslím, že jestli todle pozoruje Emmett tak se musí válet smích. Při této myšlence jsem se pousmál a PRÁSK! Narazil jsem na zeď. ,,No výborně, boční strana uličky asi" Nicméně pokračoval jsem dál ve svém poznávání okolí. Asi si teď říkáte, že když jsem předtím viděl tak si musím pamatovat jak to tam vypadalo a já si to myslel taky, ale po další prozkoumávání jsem zjistil, že mám buď hodně špatnou paměť a nebo se ty uličky mění. Upřímně nechci se nějak přeceňovat, ale my upíři máme obecně opravdu dobrou paměť a tak bych se spíš přiklonil k té druhé možnosti. A tak jsem prozkoumával dál. Zatím jsem zjistil, že jsem asi na křižovatce. Dostal jsem se k další straně když v tom jakoby se mi rozplynula pod rukama. Takže jsem měl pravdu.... To není možný. ,,A jak se mám odtud dostat?" říkal jsem si sám pro sebe. Ovšem nechtěl jsem to hned vzdávat a tak jsem se rozhodl pro tu nejšílenější možnou, ale asi jedinou možnost. A to takovou, že se prostě rozběhnu a pokusím se tak najít cestu. Já vím moc nápadité to není, ale v tu chvíli mě nic jiného nenapadlo. A tak jsem se rozběhl. Ovšem při první srážce se zdí mi došlo, že bych asi neměl běhat upíří rychlostí. Teď už jsem opravdu jako Emmett, ach jo. Tím nechci Emmetta nějak nařknout, ale obvykle dřív koná než myslí.
A během toho mého přemýšlení mě něco napadlo. Ve válce, když byla noc jsem se nemohl řídit mapou a tak jsem se orientoval pomocí hvězd. Jenže nade mnou bylo jen vzduchoprázdno a černo. Nakonec jsem se rozešel a najít tak cestu ven. Jenže jsem se v podstatě nikam nedostal.... Když v tom okamžiku jsem uslyšel hlas. ,,Jaspere... Pojď za mnou... Pomůžu ti..." Ten hlas jsem znal, ale nevěděl jsem odkud. Ale tak říkal jsem si, že lepší než bloudit, bude zkusit se řídit tím hlasem. Už jsem se chtěl rozejít, ale v ten moment se ozval další. ,,Nechoď tam!!! Lže ti..." zarazil jsem se. Tento hlas mi byl povědomý ještě víc, ale odkud ho jenom znám. ,,Co tam tak stojíš, pojď... Zachráním tě..."
uslyšel jsem opět ten první hlas a vzápětí ten druhý ,,Neee Jazzi nee! Snaží se tě jen zmást"
Nevěděl jsem co mám dělat. Sednul jsem si do dřepu a zakryl si uši, protože hlasy byly čím dál hlasitější. ,,Nevěř jí, snaží se tě ode mě odvést, protože ví, že mě potřebuješ." pronesl tajemně a lákavě ten první hlas....
Tak moment todle' jsem už někde slyšel, ale kde? Kdo mi kdy řekl slova: ,,Potřebuješ mě..." Ale ne... MARIA... Žena, se kterou jsem se setkal před Alice. Myslel jsem si, že jí miluju a ona mě, ale nebylo to tak. Byl jsem jen její loutka.
Rychle jsem se rozběhl opačným směrem. Směrem, odkud se ozýval ten druhý hlas. ,,Utíkej Jazzi, utíkeeej" povzbuzoval mě, ale už nebyl ta výrazný, byl mnohem tišší. Ovšem za to ten Mariin hlas byl čím dál hlasitější. ,,Mně neutečeš... Nikdy se odtud nedostaneš..." křičel až zlobně. Já jsem se ale nehodlal vzdát. V kouzku duše jsem cítil, že mě něco žene kupředu. Stále jsem jemně slyšel ten příjemný uklidňující hlas ,,Běž a neotáčej se. Už tam skoro jsi... " Ještě jsem přidal na rychlosti a najednou jsem uviděl dveře. Hodně jasně zářily a nedaly se takřka přehlédnout. Chňapl jsem po klice a prudce vletěl dovnitř přímo Carlislovi do náruče. ,,Výborně synku, zvládl jsi to" usmál se a než jsem se stihl vzpamatovat už mě objímala Esme. ,,Jsi dobrej, Jazzi" usmál se Emmett a chlapsky jsme si podali ruku. A nakonec, ač jsem to moc nečekal, mě obejmula i Rosalie. Byl jsem rád, že to mám za sebou.
A ten druhý hlas byla moje milovaná Alice. Jak v bludišti tak v životě mě zachránila naše láska.

Ajoj moji milý 💗, (teda jestli tu ještě někdo je 😳😆)
po opravdu dlouhé době je tu další kapitola. Omlouvám se za neaktivitu, pokusím se to zvednout, ale nevím nevím jak to budu mít s nápady 😳.
No snad se vám bude nová kapitola líbit, když se vám bude chtít, můžete mi tu nechat ⭐️ nebo 💭.

Andy_Barborkova 💗

PS: Omlouvám se za případné chyby nebo překlepy 🤓