Real Nightmares-Dokončeno

záleží mi na tobě

Z pohledu Toma:

Nevěnovala mi ani jeden pohled, sem si vědom toho, co sem udělal a mrzí mě to.

"Tome, Evie ja už budu muset jít" pronesl Bill.

"Dobře" dopověděl sem.

"Děkuju Bille" řekla Evie a pousmála se na něj.

Bill kývl a odešel, koukal sem na ní. Je krásná. Dojedla své jídlo a vstala ze židle, viděl sem že ji to šlo těžší ale zvládla to.

"Evie ja jenom, ani nevíš jak moc mě to mrzí co sem udělal, nevím co to do mě vešlo" chytl sem jí za ruku.

Pouze jemně, vytrhla svoji ruku a odešla bez toho aby se na mě podivala. Zůstal sem v obýváku kde sem si sedl na gauč a přemýšlel.

Z pohledu Evie:

Fakt si ten idiot myslí že sním budu mluvit po tom co udělal?! Tak moc ho nenávidím, ve vnitř sem se cítila mrtvá jenom kvůli němu! Pokaždé když se podívám na své skurvené tělo vidím jizvy, značky které spůsobil.

Vyrvat spominky z mojí hlavy! Chci zapomenout ale je to pořád horší. Vždycky se mnou zacházel jako z domácím zvířátkem, nikdy ne jako z člověkem. A já mu teď mám odpustit a dělat jakoby nic? Po tom všem co udělal!

Už nikdy nebudu spát v tom pokoji!

Šla sem do pokoje pro hosty kde sem si lehla do postele, vlezla sem pod peřinu, byla sem slabá a vyčerpaná, usnula sem.
--------------------------------
Z pohledu Toma:

Vstal sem z gauče a zamířil do svého pokoje, kde sem očekával Evie. Mýlil sem se, nebyla tam. Když není tady, tak kde pak může být? Ptal sem se sám sebe.

Šel sem se podívat do všech místností na patře, nakonec sem přišel do jednoho z třech hosťovských pokojů, klidně spala a vypadala tak zraněně. Přišel sem k posteli a díval se na její spící tělo, tak zatraceně tě... Ne! Ne nemůžu!

Zařval sem na sebe ve vnitř, tento pocit mě konzumoval ze vnitř a mučil mě pokaždé když sem se na ní díval. Zároveň to byl pocit úlevy a klidu když sem jí viděl při sobě a věděl že je v bezpečí.

Její maličká klidná tvář byla lehce zranitelná a tak jemná že každý můj dotek byl hrozbou nejen pro její vnitřní ale i vnější zdravý. Nechtěl sem aby to tak bylo ale sám dobře vím že moje psychická stránka na tom z ovládáním sebe samím není úplně na dobré úrovni.

Jenomže ona je jako můj lék, pokaždé když vidím její úsměv zahřeje mě to vevnitř a vím že je v pořádku. Uklidni mě to, ale bolest kohokoliv, kterou spůsobím mě vzrušuje a dělá mě ještě víc nebezpečným. Přesně proto se nejspíš nedokážu ovládat a zvládat nátlak bolesti.

Lehl sem si k ní a něžně si ji přitáhl k svému tělu což spůsobilo to že sem se konečně mohl uvolnit, cítil sem se pořád hodně zkaženě. Její malé ručičky skončili na mojí hrudi a já se nedokázal přestat dívat na její nádhernou tvář.

Začala se probouzet, pomalu otevřela oči a když mě uviděla vedle sebe okamžitě se zvedla.

"Můžeš přestat?!" zakřičela.

"Ne" odpověděl sem jednoduše.

"Proč ne?! Nestačilo ti to co si udělal?" vypada zlomeně.

"Stačilo a chci abys věděla že mě to mrzí a je pro mě taky těžké myslet na to co sem udělal!" řekl sem.

"Tobě to je jedno! Jako úplně vše! Nezajímá tě jestli mě něco bolí nebo jestli mě bolelo to co jsi udělal! Nesere tě to že pokaždé když se na sebe podívám si spomenu na to co jsi mi všechno udělal!" říkala to z bolesti v hlase, poznal sem to.

"Ne neni, ani si neumíš představit jak mě to bolí! A vím že tebe taky a taky mě sere že sem ti spůsobil ty jizvy na tvém těle ale nezabil bych tě! Nikdy! Ani když sem to říkal, neudělal bych to protože mi na tobě kurva záleží"

"Ne nezáleží Tome, nevíš co znamená záležet! Kdyby jsi mě měl coby jenom trochu rád neudělal bys to"

"Protože tohle vše sem si uvědomil až po tom"

Vstal sem z postele a přišel k ní, couvla ale ja ji přitáhl za ruku do objetí kde se rozbrečela.

"Promiň panenko" dal sem jí jemný polibek do vlasů.

"Nenávidím tě" řekla.

Byla opřená o mou hruď, nechtěla abych ji pustil. Nakonec sem jí vzal do náruče a odnesl do svého pokoje.

"Ja do té postele už nevlezu!"vzlykla.

Odtahl sem se od ní a přisál se jí na rty, nespolupracovala. Po chvilce sem si ji přitáhl k sobě víc a neustále sem jí líbal, začala dělat malé pohybem, rukou sem jí hladil místa kde sem jí bodl.

Odtahla se.

"Kéž bych tedy zdechla a nemusela tě už nikdy vidět a slyšet a vše" sykla po mě.