2. Kočičí válečníci- Život Malenky

Kapitola čtrnáctá

Malotlapka stála na hvězdné mýtině. Kolem ní stály kočky, o kterých jen slyšela z vyprávění starších. Teď je však viděla na vlastní oči. Oproti živým kočkám měly kolem sebe různobarevnou auru a oči měly bílé. Plamínka ji připravovala tím, že se ji snažila popsat, jak Duchovní vypadají, ale její chabé popisy se nevyrovnaly realitě. Byly nádherně božské.

,,Potřebujeme ti něco povědět." řekla laskavým hlasem zrzavá kočka s bílým čumáčkem a jantarovýma očima.

,,Jsem jedno ucho."

,,Jsi předurčena k velkým věcem, maličká." zavrněla Tichá hvězda. Malotlapce se rozzářily očka.

,,Vážně?"

,,Ano...Duchovní klan bude vždy s tebou a bude ti pomáhat." 

,,Tak to je ten kocour, co mě pronásleduje?" zeptala se naše hrdinka, ale všechny kočky se zarazily. Malotlapka naklonila hlavu na stranu.

,,Vy o něm nevíte?"

,,Některé věci musí být zodpovězeny ve správný čas."

,,Aha." zamumlala zklamaně. -Třeba to neví!- napadlo ji.

,,My víme spoustu věci, drahá." řekla mourovatá kočka s jedním slepým okem.

,,Tak kde je Stínotlap? Nevidím ho."

,,Stínotlap tady teď není."

,,Ale proč? Chci ho vidět, chci vědět, jak se mu daří!" Malotlapka skenovala mýtinu očima, ale nikde kocoura svého srdce neviděla.

,,Vše přijde ve správný čas." zopakovala Růže a snažila se učednici povzbudit. Ta jen vzdychla. Věděla, že mají pravdu. Duchovní ví, co dělají.

,,O mého syna se neboj, Malotlapko. Je tam, kde být má." z davu vyšel ji moc dobře známý kocour, Zjizvený. Jeho kožíšek se leskl a pod ním měl vyrýsované svaly.

,,Vzkaž mé dceři a družce, že nad nimi držím ochranou packu...a že mi taky chybí." 

,,Vzkážu!" Malotlapka se usmála. 

,,Malotlapko!" mezi tlapkami se k ní propletl zrzavý kocourek s dlouhými vousky a bílou náprsenkou. Bylo to ani den staré kotě, které však mělo otevřené oči a mohlo chodit. 

,,Znáš mě?" nechápala. Ano, byl v Duchovním klanu, ale proč zrovna tohle kotě by znalo její jméno?
,,Ano! Já jsem Silnokotě a ....." než však stihl cokoliv říct, tak ho do tlamy vzala Růže a odešla s ním pryč. Když se však s kotětem podívala na naši hrdinku, tak se ji bolestně leskly oči.

,,Počkat! Co to bylo za kotě?"

,,To není naše rozhodnutí."

,,Ale...ale...vždyť je tady. Proč byste mi nemohli říct, kdo to je?"

Tichá hvězda si vyměnila starostlivý pohled s další kočkou.

,,Na to se musíš zeptat živých." zamumlala a pak všichni zmizeli ve tmě.

Malotlapka sebou cukla, když do ní Plamínka dloubla.

,,Je čas jít, jinak tady umrzneme. Setkala si se s Duchovním klanem?"

,,Ano." odpověděla jen naše hrdinka. Na Silnokotě se chtěla zeptat, až budou s Plamínkou samy. Nechtěla, aby ji další uši poslouchaly.

,,Mám pocit, že mi na vouskách vyrostou rampouchy!" postěžovala si Kopřiva. Rákos se pomalu postavil a protáhl si svaly.

,,Musíme se vrátit než se začne rozednívat." zamumlal. Jeho pohled byl plný starostí. Jeho učednice stála vedle něj a nervózně švihala ocasem ze strany na stranu. Vločka s Šedotlapem stáli kousek od nich a čekali až se k nim ostatní připojí.

,,Jak jim taková zima může vadit?" Malotlapka uslyšela horského učedníka. Šedý kocourek se při své tiché otázce na učitelku lehce uchechtl. Ta po něm vrhla nevrlý pohled.

,,Teď není správný čas na vtípky. Musíme domů!" sykla mu do ucha.

Malotlapka se rozhlédla kolem sebe, ale nejspíš byla jediná, kdo jejich konverzaci slyšel. Nebo aspoň to tak vypadalo.

,,Jdeme!" zavelela Plamínka a svým kulhavým krokem se vydala k Posvátnému stromu.

,,Já vás opustím již tady. Chci po cestě do tábora ještě vzít med." řekla Kopřiva a rozloučila se s nimi. Pak obešla Nebeský kámen a zmizela na druhé straně v lese.

,,Bažinné kočky bývají rády samy. Kdyby jsi potkala učitelku jejího učitele." zamumlala Plamínka Malotlapce.

Po cestě zpět na své území nezaznělo už ani jedno slovíčko. Jezerní byli zadumaní do svých problémů a tak hned jakmile vyšli z lesa, tak se od skupinky odpojili. Horští se vydali na své území hned po nich. I když mezi léčiteli měl panovat mír, panovalo mezi Vločkou a Plamínkou jakési napětí a jejich učedníci nechtěli naštvat své učitelky.

Jakmile se Plamínka a Malotlapka ocitly v lese Dubového klanu, tak zpomalily.

,,Mám z toho špatný pocit."

,,Z čeho?"

,,Z horských....Ty neustálé útoky hraničních hlídek, to Velké shromáždění, Vločka a Šedotlap se chovají taky divně...Blíží se bitva, cítím to v kostech."

,,Měla jste vidění?"

,,Ano." Plamínka zaryla drápy do země. Nervózně švihala ocasem ze strany na stranu. 

,,To zvládneme. Musíme držet spolu." 

,,Máš pravdu." Plamínka zavrněla a chystala se jít dál.

,,Počkejte...Nevíte, kdo byl Silnokotě?" zeptala se a dubová léčitelka se zarazila. 

,,Jak víš to jméno?"

,,Takže víte! Prosím, řekněte mi, kdo to byl." 

,,Nevím, jestli můžu."

,,Můžete, jsem vaše učednice...jednou budu léčitelka Dubového klanu a měla bych vědět jeho historii." Plamínka  vydechla a nakonec kývla.

,,Dobrá...Silnokotě byl...tvůj bratr."

,,Bratr?" Malotlapka vyvalila oči. Netušila co říct. Ona měla bratra? A nikdo ji to neřekl!

,,Ano, narodil se před tebou, ale pak začal špatně dýchat a třepal se...Nemohla jsem ho zachránit." Plamínce potemněly oči, nejspíš si musela vzpomenout na onen den.

,,To je dobré...Já...Děkuju, že jste mi to řekla." mňoukla Malotlapka a objala svou učitelku. V srdci však cítila bolavý trn. Nebyla jedináček...Měla bratra, ale ten zemřel. Jediné, co ji teď utěšovalo kromě Plamínčina obětí, byla myšlenka, že to aspoň ví. Aspoň ví, že měla bratra, i když ho nikdy nepoznala.