Vyprovodila jsem Charlese ven, kde už stálo taxi, které ho mělo odvézt na letiště.
"Budeš mi chybět." Objala jsem ho.
"Ty mě taky." Zašeptal a pak mě políbil.
Když jsem se vrátila do bytu, bylo tam nezvyklé prázdno. Za ty více než dva roky, co jsme spolu chodili nebylo moc dní, kdy bychom byli delší dobu bez sebe a tak to bylo pro mě trochu nepředstavitelné. Nebylo to ale tak, že bych mu nevěřila. Že bych se bála, že mě snad podvede nebo něco podobného. Ačkoliv náš vztah začal složitě, nikdy jsme si nedali důvod se navzájem podezírat. Byla jsem jen až příliš zvyklá na jeho přítomnost. Pokusila jsem se zahnat ty pocity smutku, že Charles odjel a pustila si písničky. Pak jsem šla do kuchyně a uvařila si kafe. Potřebovala jsem trochu probudit. Když bylo uvařené, sedla jsem si s ním k psacímu stolu a otevřela notebook. Musela jsem zase začít pracovat na plánech ohledně sociálních sítích na příštích několik závodů. Už jsem sice měla hrubé návrhy, ale chtěla jsem to mít propracované do nejmenšího detailu. Měla jsem teď na starost koordinaci všeho od pořizování fotek a videí, přes grafické styly až po přidávání už vytvořeného obsahu. Sice jsem žádnou z těchto činností osobně nedělala, ale musela jsem se postarat o to, aby všechno fungovalo bez jediného problému a každý věděl co má dělat.
Zabrala jsem se do práce a překvapivě mi to šlo rychle od ruky. Za chvíli už jsem měla několik stránek a zpracovaných návrhů.
Až na malou pauzu v poledne, kdy jsem si dala salát, který mi kurýr přivezl jsem pracovala celý den. Byla jsem na sebe pyšná, že jsem toho tolik udělala. Byl už večer a já už začínala cítit, jak mě po celodenním sezení u počítače začíná bolet hlava. Uložila jsem tedy všechny soubory, zaklapla notebook a šla si do kuchyně pro prášek na bolest. Bez Charlese tu vážně bylo smutno.
Přemýšlela jsem, co budu dělat, když v tom mi začal zvonit mobil. Zaradovala jsem se, že mi Charles volá. Celý den jsme nebyli v kontaktu. Byl to ale Arthur. Trochu mě to překvapilo, ale zvedla jsem to.
"Ahojky." Pozdravila jsem ho.
"Ahoj Soph, děláš něco důležitého?" Vyhrkl.
"Ani ne." Odpověděla jsem a schovala košíček s léky zpátky do skříně.
"Můžeme se na chvíli sejít? Potřebuju s tebou mluvit." Zašeptal.
"Děsíš mě." Řekla jsem, ale Arthur mlčel.
"Kam mám dojet?" Zeptala jsem nakonec.
Arthur mi nadiktoval adresu nějakého baru a rozloučili jsme se. Neměla jsem náladu jít zrovna do baru, ale Arthur trval, že musím tam.
Převlékla jsem se tedy z tepláků do džínů a černého roláku. Ještě jsem si vzala bundu a kabelku a vyrazila. Bar, jehož adresu mi Arthur nadiktoval byl až v Nice. Už to mě překvapilo, ale věřila jsem, že mi to řekl dobře.
Naštěstí takhle večer už nebyl velký provoz, takže za chvíli jsem byla na místě.
Zaparkovala jsem před nenápadně vyhlížející budouvou, na kterou bych ani netipovala, že tam bude bar. Vešla jsem dovnitř a v pološeru místnosti hledala Arthura. Nikde jsem ho neviděla a tak jsem začínala trochu panikařit. Co když jsem si to špatně zapsala? Co když se spletl? Už jsem mu chtěla volat, když jsem na baru zahlédla kluka, co by mohl být on. Schovala jsem mobil do kapsy a vyrazila k baru.
