Probudil mě pronikavý zvuk budíku. Nemohla jsem věřit, že už je ráno. Měla jsem pocit, že jsem sotva zavřela oči. Byla jsem zmatená z toho, co se stalo z Arthurem, zároveň jsem o něj měla strach a byla nervózní z dnešního závodu, který Charlese čekal. Otočila jsem se na druhou stranu, abych se na něj podívala. K mému údivu ale byla jeho polovina postele prázdná.
Rychle jsem vstala z postele a zamířila do koupelny.
"Charlesi?" Volala jsem na něj a doufala, že se nazpátek ozve jeho hlas. Nic.
Otevřela jsem dveře a skutečně tam nikdo nebyl.
Na mobilu jsem taky neměla žádné zprávy ani zmeškané hovory.
Rychle jsem přes sebe přehodila župan a vyšla na chodbu.
"Co když se Arthurovi něco stalo?" Začala jsem mít hlavu plnou černých myšlenek.
Došla jsem k jeho dveřím a hlasitě zaklepala. Bylo mi jedno, jestli ho vzbudím. Chtěla jsem mít jistotu, že je v pořádku.
Nikdo se ale neozýval. Zkusila jsem to tedy znovu, tentokrát ještě hlasitěji.
"Co tu děláš?" Za rohem se najednou objevil Charles.
"Tady jsi!" Vrhla jsem se mu kolem krku.
"Nemohl jsem spát, tak jsem se byl chvíli projít." Vysvětloval.
"Jasně, promiň. Měla jsem jen strach. S tím co se všechno děje..."
"Promiň, to mě nenapadlo." Pohladil mě po vlasech.
"A co děláš tady?" Podíval se zmateně.
"Myslela jsem si, že jsi u Arthura. Chtěla jsem jen zkontrolovat, jestli je v pořádku." Snažila jsem se to vysvětlit, aniž bych zmínila včerejší incident, kvůli kterému jsem o něj měla strach.
"Tipuju, že ještě spí." Protočil oči Charles.
"Asi máš pravdu." Odstoupila jsem ode dveří a vydala se s ním zpátky do našeho pokoje.
V paddocku už to opět žilo a všichni se připravovali na start, který se nezadržitelně blížil. Neustále jsem se rozhlížela, jestli někde mezi těmi všemi lidmi nezahlédnu Arthurovi tvář, ale nikde nebyl.
Vzala jsem do ruky mobil a už po několikáté mu zkusila zavolat. Nic.
Do startu zbývaly necelé dvě hodiny.
"To bych teoreticky měla stihnout." Pomyslela jsem si. Charles byl v jednom kole, takže jsem si posbírala věci a rychle zamířila k východu.
Zastavila jsem si první taxi a nechala se odvést na hotel. Naštěstí město už nebylo tak moc zasekané jako dopoledne, takže jsme to stihli relativně rychle. Všichni už zřejmě byli na okruhu. Kromě Arthura.
Doběhla jsem k jeho dveřím a hlasitě začala klepat.
Možná jsem byla vážně jen paranoidní a on se mnou prostě jen nechtěl mluvit.
To už jsem měla oči plné slz. Pocity strachu a zoufalství ve mě stoupaly. "Asi jsem fakt jen hysterka." Pomyslela jsem si a zamířila zpátky k výtahu, abych stihla start závodu.
Najednou se ozvalo cvaknutí kliky.
Otočila jsem se a uviděla Arthura, jak stojí ve dveřích. Na nic jsem nečekala a okamžitě k němu přiběhla a objala ho.
"Tohle mi už nedělej." Řekla jsem mezi vzlyky.
Arthur nic neříkal, jen tam stál a pevně mě tiskl k sobě.
