Hned po probuzení jsem zkontrolovala mobil, jestli nemám zprávu nebo zmeškaný hovor od Charlese. Pořád nic. Už mi to začínalo být opravdu divné.
Chvíli po mě se probudil i Arthur.
"Dobré ráno." Pozdravila jsem ho s úsměvem a zvedla se z postele.
"Dobré." Řekl a zívl si. Vypadal, že by ještě nejradši usnul.
"Jak se ti spalo?" Zeptala jsem se.
"Nemohl jsem moc spát." Postěžoval si.
"To mě mrzí." Řekla jsem soucitně.
"Moc myšlenek." Pokusil se o úsměv.
Vzala jsem si věci a šla se umýt a převléknout do koupelny. Už jsme měli v plánu jen zabalit, snídani a pak cestu domů, takže jsem to ani nepřeháněla s líčením.
"Nejradši bych tu zůstala." Posteskla jsem si, když jsme opouštěli hotel a mířili k autu.
"Já taky." Usmál se Arthur.
Naložili jsme věci a vyrazili. Pustila jsem písničky a otevřela si instagram, abych se podívala, jestli tam nebudou nějaké fotky Charlese, abych aspoň věděla, jestli je v pořádku. Žádné tam nebyly, za to bylo všude plno fotek mě a Arthura.
"No do háje." Zírala jsem na to s otevřenou pusou.
"Co se stalo?" Otočil se na mě Arthur.
"Někdo nás vyfotil u té vířivky tak, že to vypadá dost blbě." Vysvětlovala jsem, zatímco jsem scrolovala mezi fotkami.
Byl tohle ten důvod, proč se mi Charles neozýval? Ta myšlenka mě vyděsila. Nic jsem před ním netajila a věděl, že jsme s Arthurem dobří kamarádi. Ale ty fotky opravdu nevypadaly dobře. Kdybych nevěděla jak to bylo, asi bych si taky myslela, že mezi námi něco je. Byla jsem přesvědčená, že máme soukromí, ale zřejmě se nějaký vlezlý pozorovatel našel.
Zkusila jsem znovu zavolat Charlesovi, ale nebral to.
"To se zase přežene Soph. Pravdu známe a co si myslí ostatní je jedno." Snažil se mě uklidnit Arthur.
Bylo mi jedno co si myslí ostatní, ale znervózňoval mě ten Charles.
Jen jsem přikývla na souhlas a doufala, že neuvidí slzy, co mi začínaly téct po tváři.
V tom mě napadlo, že napíšu aspoň Carlosovi, jen abych se ujistila že je všechno v pořádku.
Ahoj Carlosi, promiň že otravuju, ale je všechno v pořádku? Nemůžu se dovolat Charlesovi.
Odeslala jsem zprávu a modlila se aby co nejdřív odepsal.
Snažila jsem se zahnat všechny špatné myšlenky, ale nešlo to. Pořád jsem přemítala, co jsem mohla udělat špatně.
Za dvě hodiny jsme konečně přijeli domů. Cesta vůbec neutíkala a ani Carlos se neozval. Nechápala jsem, co se děje. Vystoupili jsme a Arthur vyndal z kufru auta moje zavazadla.
"Pomůžu ti s tím nahoru." Usmál se, přehodil si přes rameno batoh a popadl kufr.
"Děkuju." Usmála jsem se na něj a snažila se úplně nerozbrečet.
Vyjeli jsme výtahem až k našemu bytu.
"Děkuju moc za krásný výlet. Bylo to úžasný." Objala jsem ho.
"Soph, jsi v pořádku?" Zeptal se ustaraně.
Jen jsem zavrtěla hlavou a rozbrečela se. Už jsem ty slzy nedokázala dál zadržovat.
"To bude dobré." Pevně mě přitiskl k sobě a hladil po zádech.
"Můžu pro tebe něco udělat?" Zašeptal.
"Budeš tu se mnou ještě chvíli prosím?"
