"Život je někdy krásný." Povzdechla jsem si, když jsem seděla mezi bublinkami a se sklenicí sektu v ruce.
"Není to zlé." Usmál se Arthur a napil se ze své sklenice.
"Už je ti líp?" Zeptala jsem se ho.
"Upřímně, tohle mi hodně pomohlo. Fakt jsem si dnešek užil. Začínám si říkat, že za to asi opravdu nestála." Řekl a dalším lokem dopil zbytek sektu, co měl ve sklenici.
"Vím, že je to těžké, ale vážně mi věř, že bude líp." Poplácala jsem ho po zádech.
"Myslím, že už je." Usmál se a objal mě.
Osušila jsem si ruku a sáhla pro mobil, který jsem měla na stolku vedle vířivky. Doufala jsem, že na displeji uvidím zprávu od Charlese, ale nic tam nebylo. Už nějakou dobu se neozval. Strach jsem neměla, protože mi bylo jasné, že kdyby se mu něco stalo, určitě by mi někdo dal vědět, ale bylo mi spíš smutno.
"Ty jo, už je docela pozdě." Vytřeštila jsem oči, když jsem na telefonu viděla, kolik je hodin.
"Máš pravdu, asi bychom měli jít spát. Byl to dlouhý den." Zívl si Arthur.
Vylezl z vířivky, oblékl si župan a podal mi ruku, abych mohla vylézt. Vzhledem k tomu, že vířivka byla na venkovní terase, bylo kolem spoustu ledu z vody, která se vylila a zamrzla. Když jsem byla taky venku, hned mi podal župan, abych se do něj mohla zabalit. Byla opravdu zima.
Rychle jsme se proto vydali do našeho pokoje, kde bylo příjemné teplo.
"Jdu si dát sprchu." Oznámil mi Arthur a zmizel v koupelně. Využila jsem toho a zkusila Charlesovi zavolat. Poměrně dlouho to vyzvánělo, ale nic. Zklamaně jsem mobil odložila a šla si najít v kufru pyžamo.
Když Arthur po několika minutách vyšel, vystřídali jsem se, abych si taky mohla dát rychlou sprchu. Svlékla jsem si župan a mokré plavky a vlezla do sprchového koutu. Pustila jsem si opravdu horkou vodu, abych se zahřála. Cítila jsem se tak uvolněně. Těžko říct, jestli za to mohla vířivka nebo ten sekt, ale bylo mi fajn.
Zastavila jsem vodu, vylezla ze sprchy a pečlivě se utřela měkkým ručníkem, abych se mohla obléknout. Pak jsem se odlíčila, vyčistila si zuby a rozčesala vlasy, které jsem do té doby měla v drdolu.
Vrátila jsem se do pokoje, zkontrolovala naposledy mobil. Pořád nic. Zapojila jsem ho tedy na nabíječku a vlezla si do postele.
Arthur už ležel na své polovině a koukal do mobilu.
Když jsem si lehla vedle něj, hned ho odložil a otočil se na mě.
"Připravená? Můžu zhasnout?" Zeptal se. Přikývla jsem a přitáhla si peřinu víc k bradě. Přesně na tohle jsem se po celém tom náročném dni těšila.
Arthur zhasnul lampičku u svého nočního stolku a pokoj zahalila tma.
Otočila jsem se na druhý bok a zkusila usnout. Hlavou se mi pořád ale honili, proč se neozval.
"Spíš?" Zašeptal po chvíli Arthur. Když jsem ho neviděla a jen slyšela jeho hlas, nedokázala jsem v něm neslyšet jeho bratra. Bylo neskutečné, jak podobné hlasy měli.
"Ani ne." Odpověděla jsem mu taky šeptem.
"Na co myslíš?" Zeptal se.
"Tak různě." Zalhala jsem.
"A ty?" Otočila jsem rychle otázku na něj, abych to zamluvila.
"Jestli existuje něco jako správný člověk, ale špatný čas." Řekl tiše.
"Myslíš Gabrielle?" Zeptala jsem se zmateně. Myslela jsem si, že jí nepovažoval za tu pravou.
"Ne, tu ne. Myslím úplně někoho jiného." Vysvětlil.
"Já nevím, možná jo. Nikdy jsem o tom úplně asi nepřemýšlela." Přiznala jsem, pořád ještě zmatená.
"To je jedno. Dobrou noc, Soph." Řekl najednou. Jeho hlas zněl trochu jinak. Víc posmutněle.
"Dobrou Arty." Popřála jsem mu taky a dál to radši nezkoumala. Otočila jsem se a rychle se ještě podívala na mobil. Měla jsem sice nahlas upozornění, takže by mi zpráva ani volání zřejmě neuniklo, ale chtěla jsem mít jistotu. Jak jsem ale čekala, nic tam nebylo. Definitivně je ho odložila a zabořila se do polštáře.
