"Můžeš mi říct, proč ses neozval? Měla jsem strach!" Vyjela jsem, když jsem ho po chvíli pustila.
"Promiň." Zamumlal Arthur a koukal do země.
"Musíš se sebrat. Chápu, že je to těžký, ale nenechám tě aby sis takhle ničil život." Řekla jsem rázně a zamířila k němu do pokoje. Vypadal ještě v horším stavu než předchozí večer. Sebrala jsem ze země tričko, které vypadalo relativně čistě a hodila mu ho.
"Na, oblíkni se, jedeme na okruh."
Arthur bez řečí poslechl.
Nechtěla jsem na něj být tak tvrdá, ale taky jsem věděla, že musíme chvátat, jestli to chceme stihnout. A já to stihnout opravdu potřebovala.
Cestou taxíkem zpátky na okruh jsme spolu nepromluvili jediné slovo. Arthur vypadal, že mu není úplně nejlíp a já neustále nervózně kontrolovala čas, jestli to stihneme do startu. Neubránila jsem se ale myšlenkám, jestli si Arthur tu včerejší pusu pamatuje a proč to vlastně udělal. Neměla jsem ale odvahu se ho na to zeptat.
Když jsme vystoupili před okruhem, měli jsme ještě necelých dvacet minut k dobru.
"Pojď." Chytla jsem Arthura za ruku a vedla ho do paddocku. Vypadal pořád dost bídně, ale přes sluneční brýle to nešlo tolik vidět. Po chvilce mi ale došlo, že je kolem zase spoustu novinářů a fotografů, a co by z tak obyčejné věci mohli udělat a radši ho pustila.
Dorazili jsme do garáže Ferrari a já okamžitě zamířila k Charlesovi.
"Kde jsi byla? Hledal jsem tě." Řekl a v jeho hlase byla cítit nervozita.
"Promiň ještě jsem byla něco zařídit, ale už jsem tady a už se odsud nehnu." Vysvětlila jsem a objala ho.
"Bude to dobré." Zašeptala jsem mu do ucha a on mě políbil.
"Už musím jít." Řekl a pustil mě.
"Hodně štěstí zlato." Usmála jsem se na něj.
"Děkuju, miluju tě." Ještě jednou mě políbil.
"Taky tě miluju."
Sevřel se mi žaludek nervozitou, když jsem ho viděla odcházet k jeho monopostu. I když už bylo všechno bezpečnější než kdysi, nikdy jsem neměla jistotu, že se vrátí.
Snažila jsem se všechny černé scénáře vytěsnit z hlavy a šla si pro sluchátka.
"Jsi v pohodě?" Zeptala jsem se Arthura, který už tam seděl s hlavou v dlaních.
"Jo, promiň že jsem takový debil." Zamumlal.
"Ale notak." Přidřepla jsem si k němu a chytla ho za ruce.
"Bude to dobré. Jsem tu pro tebe." Dodala jsem.
"A teď úsměv, kdyby nás zabrala některá z kamer." Zavtipkovala jsem.
Arthur se taky trochu zasmál.
Červená světla zhlasla a já na obrazovce netrpělivě sledovala, jak s Maxem bojují o to, kdo bude po první zatáčce vést.
"Jo!" Zaradovala jsem se, když si Charles udržel pozici a začal získávat drobný náskok.
"Vyhrát první závod sezóny by pro něj byla skvělá motivace." Pomyslela jsem si.
Celý závod jsem seděla nalepená u obrazovky a pečlivě to sledovala. Naštěstí šlo zatím všechno podle plánu a i pit stopy byly výborné.
"To má v kapse." Okomentoval to Arthur, který už se stihl trochu sebrat a sledoval závod netrpělivě se mnou.
"Doufám." Zamumlala jsem soustředěně.
A už tu byla šachovnicová vlajka a červený monopost z číslem 16, který projel kolem ní.
"Charles Leclerc vyhrává velkou cenu Bahrajnu!" Ozval se komentátor.
"Pane bože!" Vypískla jsem a vrhla se Arthurovi kolem krku.
"Rychle, musíme tam." Řekl Arthur a už mě táhl ven.
Stoupli jsem si k ostatním členům týmu a sledovali, jak Charles vylézá ze svého monopostu.
Jakmile byl venku, rozběhl se k nám a začal se přes barikádu se všemi objímat.
"Dokázal jsi to!" Zakřičela jsem radosti, když byl u mě.
Ačkoliv jsem už několik jeho vítězství i pódií zažila, vždycky jsem byla stejně dojatá.
Vidět ho na nejvyšším stupínku s trofejí v ruce a medailí na krku, se bez slz radosti prostě neobešlo.
Dohrála Monacká hymna a šampaňské stříkalo všude kolem. Chytla jsem Arthura kolem ramen. Tohle byl nejspíš jeden z okamžiků, který pro něj nebyl zrovna nejlehčí, protože už měl zase posmutnělý výraz.
