Všechno nebo Nic

1. Kapitola

POV: Melissa

"Bando, vstáváme!" ozve se hrubý hlas jednoho z vedoucích, který přehluší hlasitá siréna. Přesně tak jako každé ráno. Každé ráno posledních osm let. 

Posadím se na lůžku a protřu si oči. Jsem neskutečně polámaná. Člověk si říká, že si na tu tvrdou postel za ty roky zvykne, ale ono nic. Je to pořád stejný. Pořád stejně na houby. Prohrábnu si své tmavé dlouhé vlasy a podívám se na postel vedle sebe. Malá blondýnka s pihami od sluníčka nespokojeně mručí a zakrývá si hlavu dekou.

"Em, vstávej," sýknu k ní a nohy si přehodím přes kraj postele. Když se má chodidla dotknou studený podlahy, tak je to stejný šok jako vždycky. "Víš jakej z toho měl problém ten kluk z trojky, když nebyl včas na snídani."

"Dej mi ještě deset minut," zabručí zpod deky. Ostatní holky se už rychle oblékají a ty nejrychlejší už mizí ven z lehárny.

"Nedáváš mi jinou možnost, Em," prohodím jako kdyby nic a přejdu k její posteli. "Vstávej." Tato slova jsou ovšem bez odezvy. Proto chytnu lem její deky a rychlým pohybem ji z Emmy strhnu.

"Ty seš magor. Víš jak mi bylo teploučko?" zaúpí moje kamarádka a hodí po mně naštvaný pohled.

Nad jejími slovy protočím očima. Každé ráno je stejné. I v tomto. Emmě se nikdy nechce vsávat a na snídani dobíháme tak tak. Bez dalších slov se převleču do úboru, který máme všichni stejný. Dlouhé černé kalhoty a šedé tričko s rukávy po lokty. Jediný rozdíl je v čísle, které máme na tričku vyšité. Rychle si obuju boty a vlasy učešu do nízkého copu. Pak jen čekám, než bude nachystána i Emma a společně, dost rychle, běžíme do velké jídelny v budově A1. Zvon v hlavní věži odbije osmou přesně v dobu, když do jídelny doběhneme. Dneska to bylo opravdu jen o vlásek.

"Máte víc štěstí než rozumu, dámy," řekne nám kuchařka u okýnka, když nám vydává snídaně. My se jen omluvně usmějeme a sedneme si na volná místa u ostatních holek od nás ze skupiny.

"Stejná šlichta jako vždycky," protočí Emma očima. 

"Není stejná," ušklíbne se dívka sedící vedle mě. "Dneska v ní je skořice."

"No to je mi ale štědrost," protočí Emma očima a pustí se do kaše.

"Dámy a pánové," zvolá voják, který vstoupí do místnosti. Na sobě má zelený stejnokroj a na rameni pověšenou elektrickou pistoli. Jeden zásah a budeš se na zemi třepat ještě odpoledne a následně se bolestí svíjet ještě druhý den. "Přišel vás navštívit Frederick Monrow." Celá jídelna okamžitě vyskočí na nohy. Sledujeme přicházejícího muže v obleku s tmavým strništěm a vystříhanými vlasy. Frederick Monrow je nejvlivnějším mužem na světě. Možná i ve vesmíru, kdo ví. Čiší z něho odhodlání, respekt a také pohrdavost. Pohrdá každým jedním z nás.

"Dobré ráno, drazí," usměje se odporným úsměvem, při kterém se mu odkryjí dva zlaté zuby. "Brzy nastane velký den pro některé z vás. Prohlížel jsem si důkladně portfolium každého jednoho z vás a musím konstatovat, že jsem více než příjemně překvapen výsledky. Měli jste je zatím nejlepší z všech táborů, které jsem navštívil. Našel jsem mezi vámi takové, kteří dosahují takových schopností, jakých je potřeba při nástupu do vojska." Jídelnou se rozlehne šepot. "Ticho!" křikne Monrow a očima zkoumá místnost. Každému z nás jako kdyby se podíval až do duše a snažil se tam vyčíst naše nejtemnější tajemství. V místnosti začne zase panovat hromové ticho. "Zítra v deset hodin nástup před budovu A2, rozuměli?" Sborově celá jídelna pevně zopakuje slova souhlasu. "Dojezte si v klidu své snídaně a mějte dobrý den." S těmito slovy odejde z jídelny a my si všichni sedneme zpátky na lavice a vrátíme se k jídlu.

"Třeba mají vojáci alespoň lepší jídlo," protočí očima Emma.

"Rozhodně mají lepší jídla," odpovím jí s povzdechem. "Jenže být vojákem musí být fakt hrozný."

"Co může být horšího než trčet tady?" ozve se znovu dívka sedící vedle mě. U nás v týmu je nová. Přeřadili ji. Vlasy má střižené na krátko a na očích má brýle. Může jí být asi patnáct.

"Třeba trčet tady a mít povinnost zabít každýho, kdo se vzepře proti systému," otočí se Emma na ni. Neznám jméno této dívky, ale je mi hloupé se zeptat. "Kdo vůbec seš?" Emmě to hloupé ovšem není vůbec. Vždy byla dost přímá. To jsem na ní obdivovala.

"Elina," usměje se na nás. "Byla jsem k vám přesunuta z jedničky, když jsem nesplnila zkoušky," pokrčí rameny. V jedničce jsou ti, kteří zvládají všechno, a proto mají speciální skupinu. To z nich se následně stávají vojáci a důležitě postavené figury.

"Cos nesplnila?" zeptá se zvědavě Emma s plnou pusou kaše.

"Silovou část," pokrčí rameny znova. Poměrně lhostejně. "Přidělili mě k vám, protože jsem měla nejlepší výsledky z mrštnosti a rychlosti. Takže jsem tričko s jedničkou vyměnila za čtyřku," usměje se.

"Tak tedy vítej se skupině," usměju se na ni povzbudivě. Je tu s námi sice už pár dní, ale neměla jsem možnost jí tato slova říct.

Po snídani se hromadně vydáváme na výcvikové hřiště, kde probíhá ranní trénink. Pro nás ze čtyřky to znamená neustálé sprinty, překážkové dráhy a vyhýbání se střelám. Ty na trénink nejsou tak silné jako ty, které používají vojáci k obraně. Tyhle ti dají jen mírný šok, když tě zasáhnou. Díky vestám, které na sobě máme se nám nemůže nic hrozného stát. Taky to ale není žádná paráda.

Na oběd se vracíme zpátky do jídelny. Dnes na nás čeká talíř s hnědou omáčkou a bramborovou plackou. Ta je teda spíš z bramborového škrobu než z brambor, ale lepší než nic. V tichosti se pustíme do jídla. Výcvik mě dneska zmohl více než normálně.

Po obědě proběhne los. Přesně jako každý den. Jedná se o úklid společných prostorů a každý den se po obědě losují dva z každé skupiny. Když přijde řada na čtyřku, tak zpozorním. Tenhle měsíc jsem ještě neuklízela a byla bych ráda, aby to tak zůstalo. Pověřený muž vytáhne lístečky se jmény a ty následně vyhlásí. "Emma Clintnová a Maverick Boston."

"Tak užívej úklid," ušklíbnu se na svou kamarádku.

"Ty vole, to je tenhle měsíc už čtvrtej. Mně štěstí fakt nepřeje," protočí očima.

"Neboj, to uteče jako voda," poplácám ji po rameni a odnesu svůj tác s jídlem. Pak zmizím do naší budovy. Na svém lůžku se uvelebím tak, aby to bylo co nejvíce pohodlné a zpod polštáře si vytáhnu knihu, kterou jsem si vypůjčila v místní společné knihovně.