Všechno nebo Nic

5. Kapitola

POV: Emma

Postavím se a otřepu si kolena. Proklínám se za to, že jsem si nevzala baterku, protože kdybych ji měla, tak nezakopnu o židli a nespadnu. Doufám, že tady nikdo v budově není. Mam totiž strach, že můj výjek byl hlasitější než by bylo vhodno. Potichu přejdu ke dveřím kuchyně a otevřu je. 

Je zvláštní, že nechávají otevřeno. Možná tady to hlídání není tak ostražité. Schovala jsem se pod schody a počkala až zaklapnou dveře. Pak jsem tomu dala pro jistotu pár minut, kdyby se chtěla vrátit. Slyšela jsem sice kroky, ale nikde se nerozsvítilo, tak jsem to vzala tak, že mám nějaký slyšiny.

Vejdu do kuchyně a rozhlížím se kolem. Snažím se najít alespoň nějaké světlýlko nad linkou nebo něco podobného. Všimnu si ho. Je to podlouhlé světlo nalepené na lednici. Přejdu k němu a rozsvítím ho.

"Seš úplně blbá?" vyjekne na mě najednou někdo. Já se bleskurychle otočím a přikryju si rukou pusu, abych nezařvala strachem. Zpod linky vyleze mladý klučina. Je hubenější a podobný tomu klukovi, který se mnou dneska krmil...prostě s druhým dobrovolníkem. "Zhasni to světlo, než si toho sakra někdo všimne," sýkne na mě přes zatnuté zuby. "Slyšíš mě?"

"Slyším," protočí očima. "Jen jsi mě trochu vyděsil, víš?" protočím očima a zhasnu světlo.

"Kdo se bojí, nesmí se vkrádat do kuchyně," ušklíbne se a přejde ke mně. 

"Na mou obranu...já se tu nevkradla," pokrčím rameny. On se na mě zmateně podívá a v jeho hnědých očích se něco i v té tmě leskne. "Já jsem se tu prostě schovala," vysvětlím mu. 

"Někdo je mazanej," řekne uznale. "Hodně dobrý," přikyvuje. 

"Ty jsi se sem dostal jak?" zeptám se a začnu se trochu porozhlížet, abych našla něco, co si můžu odnést s sebou. Něco pro mě a něco i pro Mel.

"Čistou logikou."

"Rozumář?" zeptám se. Protože takovou odpověď by měl jen někdo z trojky. 

"Tak přece jen ti to trochu pálí," prohodí sarkasticky. "Támhle pod linkou jsou jablka a v támhle té polici je nějaký pečivo," řekne a opře se o linku.

"Ty tu asi nejseš poprvé, co?" zeptám se ho a přejdu si pro ta jablka. To nám bude stačit. Potřebujeme doplnit cukry na blížící se zkoušky. 

"Ani naposled," mrkne na mě s úšklebkem na rtech. "Ale měli bychom zmizet," řekne a poukáže na čas, který se ukazuje na troubě. "Bude sčítání."

Společně vyrazíme z kuchyně. Ten chlapec ještě zamkne kuchyni a vrátí klíče do kanceláře. Neptám se ho na nic. Tipuju, že odpověď by byla stejná jako před tím. Čistá logika. Nestihnu se ho zeptat ani na jméno. Sice je možné, že bych si ho nezapamatovala, ale zeptat jsem se mohla. Přijdu do spací místnosti. Mel sedí na posteli a listuje si knížkou. 

"Kde jsi byla?" zeptá se zmateně moje kamarádka.

"Byla jsem lovit," pokrčím rameny se smíchem a vytáhnu z kapsy jablka. "Schovej si ho, aby to nikdo neviděl," šeptnu k ní. 

"Em, neříkej mi, že jsi byla v kuchyni. Říkala jsi, že jsi musela ještě uklízet," povzdechne si Melissa. 

"Tak já ti to říkat nebudu," řeknu s úšklebkem a schovám si svoje jablko pod polštář. 

"Mě z tebe jednou fakt trefí," povzdechne si znovu. "Co kdyby tě někdo chytil?"

"Nebudeme řešit, co by bylo kdyby, ne? Nic se nestalo," protočím očima.

"Ale mohlo. A co ten úklid?"

"Žádný nebyl. Jen jsem nechtěla, abys vyšilovala," vysvětlím ji.

"Emmo..." zabručí.

"Co? Neříkej, že by ses mi to nesnažila vymluvit. Vždyť tě znám. A taky by se hodilo děkuji," vypláznu na ni jazyk se smíchem.

"Díky," šeptne tiše. "Nemusela jsi ale tak riskovat," řekne a sedne si ke mně.

"Ale chtěla jsem. Bylo to celkem zajímavý," ušklíbnu se.

"Nástup!" ozve se hrubý chraplavý mužský hlas. My neváháme a jdeme se postavit. Mně to sice trochu trvá, ale Mel je tam vždy mezi prvníma a táhne mě za sebou.

"Brownová," zazní první jméno a na něj okamžitá odezva od vysoké zrzky. "Clintnová," ozve se mé příjmení. 

Vystoupím z řady s rukama za zády a s očima zabodnutýma vpřed. "Zde," odpovím a pak se vrátím k ostatním. Takhle to probíhá dokud se nedostaneme až na konce celého dlouhého seznamu. 

"Která z vás dneska byla vylosována?" zeptá se vedoucí a projíždí celou naši řadu chladnýma očima. 

Já opět vystoupím z řady. Je mi jasné, co mě čeká. "Já, pane. Clintnová, pane" odpovím mu a čekám na další příkaz. 

"Předstup a odříkej přísahu," nařídí mi. Nechce se mi. Nehorázně se mi nechce. Tu debilní přísahu nenávidím. Nechci ji poslouchat a už vůbec ne přeříkávat. Nemám bohužel na výběr. Předstoupím před všechny. A on znovu zavelí: "pozor, bando!" Všechny holky se narovnají a vyčkávají na můj začátek. 

"Přísahám svou oddanost systému," začínám s tou debilní přísahou, které nikdy věřit nebudu. "Systému, který byl nastaven pro dobro nás všech a ochraňuje nás před zlem světa, který se nachází za zdmi. Přísahám, že se nevzepřu systému, protože systém nastavil správný směr. Slibuji věrnost našemu veliteli a ochraniteli spravedlnosti, Fredericku Monrowovi."

"Přísaháme a slibujeme," ozve se sborově z úst všech ostatních dívek.