Všechno nebo Nic

7. Kapitola

POV: Martin

"Chápete to, že jsme vyvolení?" zasměje se vysoký svalnatý kluk, který sedí uprostřed skupiny. Tipl bych si, že to bude hlavní mentor jako já, protože na něm všichni visí. Já sedím na konci stolu a dávám si, jak řekl Monrow, dřívější oběd.

"Jasně, že jsme vyvolení," ušklíbne se další z nich. 

"Hej, hej ty!" houkne ten vysoký svalovec. "Dvojko!" Momentálně je mi jasné, že mluví na mě. Otočím k němu zrak. "Ty ses sem dostal jak? Nestává se, že by dvojky bývaly vyvolený."

Překonám chuť protočit očima. "Nemám šajna," řeknu upřímně a vrátím se ke svému obědu. 

"Dvojko, neboj se," řekne a postaví se. Může mít tak metr devadesát. Přejde ke mně a skloní se. "My nekoušeme. Jsme přece na jedný lodi," natáhne ke mně ruku. "Jsem Derek."

"Martin," stisknu jeho ruku. Ovšem na stejný lodi se fakticky necítím. 

"No vidíš, že se nemusíš bát, dvojko," usměje se. "Přisuň se blíže, přece tam nebudeš sedět jako odpadlík," zasměje se a posadí se zpátky na své místo. "Vyvolení," osloví své kumpány. "Tohle je Martin. Je teď jedním z nás."

Mám chuť Dereka přetáhnout něčím po hlavě. Nejsem jeden z nich a nikdy nebudu. Je ale fakt, že bude lepší hrát s nima jejich hru. Proto se přisunu blíže a pokračuju v jídle. 

"Dobrou chuť," ozve se od dveří. "Přišel jsem vám poblahopřát. Vaše výsledky jsou víc než vynikající," řekne Frederick Monrow a přejde k našemu stolu. "Věřím, že jste na sebe všichni pyšní a máte proč. Teď vás ale čeká těžký výcvik, ovšem ani pro jednoho z vás by to neměl být velký problém. Každý," ukáže na mě prstem a s nechutným úsměvem na tváři, "jeden," prst přesune na někoho jiného, "z vás je natolik vybavený skvělými schopnostmi, že nepochybuji o tom, že by vám něco ve výcviku vojska dělalo problém." Projde kolem nás a posadí se vedle jednoho chlapce. Já sedím prakticky naproti němu. "Výcvik bude trvat přibližně dva měsíce, pak budou následovat zkoušky. Ti, kteří zkoušky splní s nejlepšími výsledky budou pokračovat ve výcviku do hlavní světové armády. Zbytek se stane vojáky například zde." Úsměv na jeho tváři se rozšíří. "Užijte si zbytek slavnostního oběda. Pak si odpočiňte a ve čtyři hodiny vás budu čekat před budovou A2. Váš výcvik začne tam." S těmito slovy odejde z místnosti. 

Já do sebe nahážu zbytek rýže, zeleniny a masa, které jsme dostali a odejdu. Musím zmizet do své postele. 

"Martine," zašeptá chlapecký hlas a já k němu otočím hlavu. "Pomoc mi," zašeptá bolestně znovu. 

"Theo?" dojde mi po chvíli. Má na sobě tolik podlitin, modřin a jizev, že jsem nepoznal o koho se jedná. Je přivázaný k železnému kůlu. Co se to tady sakra stalo?

"Prosím, prosím..." šeptá jen. Vypadá to, že na víc nemá energii. 

"Co se ti stalo?" ptám se ho a rychlým krokem přejdu k vyvýšené dřevěné plošině. 

"Udělal jsem to, co byla potřeba."

"Theo, víš sám, že z toho jsou vždycky jenom maléry. Vidíš jak jsi dopadl," projíždím ho pohledem. 

"Stálo mi to za to," řekne s odhodlaností v hlase. I přes nulovou energii jde poznat, že si za svými, pro mě neznámými, činy stál. 

"Pokusím se něco vymyslet," řeknu mu. "Drž se," dodám povzbudivě a odjedu pryč. Tam, kam jsem měl namířeno před tím než mě Theodor zastavil. 

                                         *********************************

Neposlouchám nic, co Monrow říká. Očima sleduju Theodora, který trpí. Stojíme totiž přímo před ním. To, co mě probere a upoutá mou pozornost jsou slova o zbraních a střelbě na cíl. 

"Začne první vybraný a tím byl pan Fliterlich. Prosím chopte se zbraně," řekne Monrow a upraví si své sako. Vyčká, až si Derek vezme zbraň. "Postavte se prosím na značku a třikrát vystřelte na terč." Derek se postaví na značku, kterou udělal velitel výcviku aneb pravá ruka Monrowa. Rozhlédne se kolem, jako kdyby něco hledal. "Na co čekáte pane Fliterlichu?" zeptá se o Monrow a jeho husté obočí vystřelí zvědavě nahoru. 

"Nevidím žádný terč, do kterého bych měl střílet, pane," odpoví mu.

"A co vidíte před sebou, Dereku?" nakloní hlavu a zkříží si ruce na prsou. 

"Vyvýšenou plošinu a chlapce přivázaného ke kůlu, pane."

"Správně," přikývne. "Před sebou máte chlapce, který se postavil proti nastavenému systému a zaslouží si trest, pane Fliterlichu. Zjednodušeně řečeno...máte před sebou živý terč."

 Nevím proč jsem očekával, že Derekovi opadne sebejistota a hrdost z těla. Strašně jsem se mýlil. Jeho rty se zkroutily do obrovského úsměvu plného nenávisti a zloby. Pak už na nic nečekal a vypálil z pistole. Trefil Theodora přímo do břicha. 

"Zbraně, které dnes používáte jsou určeny pro výcvik," začne Monrow a Derek vypálí další střelu. "Samozřejmě by si tento chlapec zasloužil nejlépe okamžitou smrt, ale bolest je lepším trestem." Následně vypálí Derek svou poslední střelu. Theodor při každé utrpěné ráně zaúpí bolestí. Mám co dělat, abych nezařval, aby toho nechali. Vím, že si to nemůžu dovolit. "Další na řadě pan Stevenson." Bylo mi jasné, že jsem na řadě. 

Převzal jsem si zbraň od Dereka. "Dobrou mušku," usměje se na mě a já polknu. 

To zvládnu. Nádech a výdech. Přemýšlím, kde by to mohlo bolet nejméně. Abych věděl, kam mám mířit. Teď dostal dvě rány do břicha a jednu do hrudi. Já budu mířit do nohou. Tam to snad nebude bolet tak moc. "Promiň," zašeptám. Je mi jasné, že to neslyšel. Ovšem pro můj lepší pocit. Jednou minu. Tvářím se jakože to bylo omylem, ale nebylo.

Po střelbě na cíl, jak to nazvaly, jdeme běhat a při běhu alespoň vypnu a snažím se nemyslet na to, co jsem před chvíli musel udělat.