Všechno nebo Nic

18. Kapitola

POV: Simon

"Vem tyhle jablka," řekl jsem blondýně, která se mnou je momentálně v kuchyni. 

"Neříkej mi, co mám dělat," protočí modrýma očima, ale stejně udělá to, co jsem jí řekl.

"Přestaň se vztekat, Emmo, tohle k ničemu nepovede. Ani teď, ale ani v budoucnu."

"Co dál mám udělat?"

"Vezmeme pečivo a taky plechovky, ty vydrží ze všeho nejdéle," řeknu a zajdu dozadu do skladu, kde naberu do tašky, kterou jsem vzal sebou, konzervy s fazolemi a nějakým zvláštním druhem guláše a jiných omáček. Pak se společně vydáme zpět do našich budov. "Někdo jde," zašeptám k ní. "Zalez," kývnu ke dveřím, za kterými je místnost s věcmi na úklid.

"Ty nejdeš?" sýkne ke mně

"Jsem hned za tebou," řeknu jí a rychle vtrhneme do kumbálu. 

Je to dost těsná místnost. Musíme na sebe mačkat, abychom se tam vůbec vlezli. 

"Dýcháš hrozně nahlas," zavrčím k ní.

"Tobě zase smrdí z pusy," šeptne ke mně naštvaně.

"To nijak neovlivňuje možnost toho, že nás ti idioti uslyší."

"To, že tady budeš furt mlít, to taky situaci vůbec nepomůže, tak zmlkni."

"Ty zmlkni," zabručím k ní a položím jí ruku přes pusu, aby se nepokusila mluvit dál. Ona přihmouří oči a ruku mi strhne.

Chvíli se na sebe mračíme a čekáme až vojáci projdou. Ani nechápu, co tady dělají. Nikdy tady nebyly. Jakmile projdou, tak rychle vyběhneme a zmizíme z budovy. 

"Tak tohle bylo o fous," zasměju se. Miluju akci a tohle bylo skvělý. Až na tu část, kdy jsem se na bloncku musel tak mačkat. 

"To teda bylo," přikývne.

"Hele, měla by ses vyspat. Zítra nás toho čeká hodně."

"Zase mi říkáš, co mám dělat," zabručí mým směrem a pak zmizí ve své budově.

"A ty zase určitě přesně to uděláš," uchechtnu se pro sebe a taky zmizím.

                                         ****************

"Minuta a je náš čas," zašeptám skoro neslyšně ke svým společníkům.

"Han zůstaň tady s Mel. Budete hlídat věci. Dane a Emmo, vy dva jdete se mnou."

Všichni přikývnou. Tohle je plán. Nesmí to na ničem selhat. 

Třeba na blbých kecech Emmy. Ta ovšem taky jen přikývla a vypadá odhodlaně.

Jdeme na to. 

Stráže jdou na střídačku a to je ta naše šance. 

Všichni tři obejdeme budovu a vlezeme dovnitř. Přeběhneme k cele, kde leží Theo. Na sobě má jen trenky a je celý dobitý. Daniel na něj začne mluvit, aby se probral a já se mezitím vrhnu na odemykání zámku pomocí pinetky. Podaří se mi to. Chvilku to zabralo, ale ne tak dlouho, aby nás to zdrželo.

Vlezeme dovnitř. Brácha si klekne ke svému kamarádovi a začne ho lehce plácat po tváři. On se pomalu probírá. Vypadá hrozně zmateně, ale když uvidí obličej svého kamaráda, tak se uklidní.

Odemknu mu i druhou ruku a pak ho s Danem chytneme pod pažemi a taháme ho z budovy. 

Doslova táhneme. 

Emma jde před námi, aby nám držela dveře. 

Vše stíháme tak, jak máme.

Mám přesný plány. Vždycky. I když jsou někdy fakt riskantní. 

Dostaneme se nepozorovaně z budovy. Theodor něco nesrozumitelně mumlá a Dan mu odpovídá. Já tomu ale vůbec nerozumím.

"Theo, na," podá mu Dan za budovou alespoň tričko a kalhoty.

"Na tohle není čas, oblečeš se až v autě. Teď musíme zmizet. Okamžitě," zavelí Emma. Já se usměju a přikývnu. Ta holka má teď stoprocentní pravdu, což jsem zjistil, že se často nestává. Musíme prostě jít. 

Celá naše parta se tedy podél zdí přesune až za jídelnu. Já vykouknu zpoza budovy. Všimnu si řidiče, který již odchází z auta. 

Tohle je ten čas.

"Jdeme," zavelím a všichni se rozběhnou kupředu. My s Danem jdeme poslední, protože taháme zraněného Theodora. Zdržuje nás to, ale cítím, že se snaží nám alespoň trochu pomoct. Bude to silná stránka skupiny. Až se vzpamatuje a uzdraví. To ovšem asi chvíli potrvá.

Emma s Mel ho tahají nahoru a my dva Theodora postrkujeme zespoda. Tahat mrtvou váhu někam výš je totiž pěkně těžký. 

Povede se nám to. 

Sice dost na těsno, protože když zatahuju plachtu přívěsu, tak vidím, že se už otevírají dveře budovy, kde zalezl řidič, ale i tak jsme to zvládli. Raději těsně než vůbec.