Všechno nebo Nic

17. Kapitola

POV: Daniel

Zítra nastává den D. Náš den útěku.

Je zvláštní, že jsem na tohle vůbec kývl. Bráchovi jsem tohle vždy vyčítal a říkal jsem, aby nebyl blázen a stejně momentálně sedím u popelnic o obědové pauze a místo oběda zítřejší akci. 

"Hele, chtělo by to dneska večer pobrat nějaký věci, abychom nešli na prázdno," říká můj brácha a seskočí z kontejneru na kterém seděl. 

"Jak a co?" zvedne obočí Melissa.

"Například jídlo, protože nevím jak vy, ale já jsem fakt hladovej většinu času a ten cápek z vězení bude taky mít hlad," protočí brácha očima a já zatnu zuby. 

"Jmenuje se Theo, říkej mu, prosím, jménem," zavrčím. 

"Sorry brácho, tak Theo."

"Taky by to asi chtělo něco teplého," ozve se tichounký hlad malé medičky. 

"Teplého? Jak teplého?" ozve se Emma a prohrábne si své blond vlasy. 

"Jako oblečení nebo něco takového," kuňkne.

"Však si vezmeš svoje," protočí blondýna očima. "Narveš si to do batohu a dobrý, to je tvoje záležitost."

Simon zpraží pohledem Emmu a otočí se k Hann. "Han, to je moc fajn, že jsi to zmínila, já bych na to málem zapomněl." Je mi jasné, že lže, aby té dívence udělal radost. Ona se lehce usměje.

"Měl bych asi sbalit i věci Theovi," říkám svoje myšlenky nahlas. 

"Určitě," přikývne Simon. "Jen ti nechci kazit radost, ale furt jsme ho nedostali z věznice," podívá se na mě. 

"Trochu optimismu přeci, chytráku," zabručí Emma. "Ty máš vždycky ty úžasně chytrý nápady, tak je syp."

Brácha nic neříká. 

"Simone, řekni, že máš něco vymyšlené," podívá se na něj Melissa s nadějí v očích. 

Všechny naše pohledy padnou na něj. 

"No...přemýšlej jsem, ale bude to sakra složitý. Věznice je nejvíc hlídaná budova tohoto zasranýho pekla. Je jen jedna část dne, kdy ho můžeme dostat ven a to je při střídání hlídačů. Je to jediný čas, kdy tam nikdo není. Celá skupina odchází do jejich budovy, kde si předávají službu a to je naše šance."

"Nezníš vůbec jistě," semknu rty do úzký linie. 

"Je tam zatraceně málo času. Celá ta jejich výměna trvá podle mýho pozorování sedm minut a třicet dva až třicet čtyři vteřin. Pro nás to znamená, že máme asi jen šest minut a dvacet vteřin, abychom měli rezervu a byli úplně v pohodě. Což vzhledem k tomu, že je Theo zraněný a tak. Je to obrovskej risk. Celej plán na tomhle může spadnout," řekne s upřímností v hlase nejchytřejší člen naší skupiny. 

"Já bych se na to vysrala, fakticky," řekne Emma rozhodně a zkříží ruce na prsou. 

"Abychom se nevykašlali na tebe," zavrčím na ni naštvaně. 

"No tady se nám někdo začal projevovat víc a víc," utrousí blondýna a povzdechne si.

"Byla to jediná moje podmínka, tak to sakra respektuj," řeknu naštvaně. 

"Nehádejte se, nemá to cenu. Em, už to bylo dohodnuto," položí ruku na rameno svojí kamarádce Melissa. 

"Mel, ty se máš zastat mě," šeptne k ní a pak si povzdechne. "Jo, sorry, máš pravdu." 

"Takže teda...zítra sraz za věznicí," řekne Simon. "Mějte sebou už věci, protože pak hned budeme muset zmizet."

"To já asi nechápu jak," zašeptá Hannah.

"Vezmeme to zadem kolem zdí. Za budovami tam vojáci nestojí. Chodí tam jen na obchůzky. Dostaneme se k jídelně a pak počkáme, až řidič zaleze dovnitř. V té chvíli rychle skočíme do návěsu a je to. Až budeme tam, tak jsme v suchu," usměje se na nejmladší členku můj mladší brácha. 

"Tak zítra," přikývne Melissa. 

"Jídlo obstará kdo?" zvedne obočí Emma.

"Ty a já. Já mám zkušenosti, dost velký a ty...taky jsi to jednou zvládla," ušklíbne se Simon a prohrábne si tmavé kudrnaté vlasy. 

Emma protočí očima, ale nic jiného neřekne. Jen souhlasně přikývne. 

"Tak domluveno," usměju se lehce a tělem mi projíždí nervozita.  Začínám se trochu bát. Hlavně mám strach z části s Theem. Mám strach, že se tam v té chvíli něco pokazí a budeme ho tu muset nechat. 

Ovšem bez něho prostě neodejdu.