Všechno nebo Nic

2. Kapitola

POV: Emma

Stojíme nastoupeni v řadě před hlavní budovou. Přesně jako před každým úklidem. Po mé pravici stojí vysoký zrzavý chlapec od nás ze čtyřky, který má úklid už potřetí za sebou. Má na tohle větší smůlu než já. Po mé levici postává houpájíc se ze špičky na paty mladá dívenka. Tipla bych jí tak třináct.

"Rozeberte si kbelíky s vašimi čísly a máte hodinu na úklid vašich budov. Za hodinu se vrátíte zpátky a proběhne druhý los," řekne vedoucí a my se ke kbelíkům pomalým krokem vydáme. S Maverickem následně jdeme do naší budovy. Rozdělíme si úklid. Nabídnu se, že uklidím sdílené koupelny a on může vytřít chodby. Souhlasí. Bylo by divné, kdyby nesouhlasil. 

Koupelna je celkem špinavá, i přes to že se čistila včera. Ovšem, kdo by čekal opak, když nás ji používá padesát. Záchody jsou ta nejhorší část. Úplně vždycky. Člověk by nevěřil, že děcka můžou být takový prasata. Jakmile koupelnu douklízím, tak se vrátím zpátky k Maverickovi, který má už také hotovo. 

Odbije hodina od začátku úklidu a my stojíme zase v řadě před vedoucím. "Je čas na druhý los," řekne zvučným hlasem a já musím polknout. Nikdo vlastně neví, co se za druhým losem skrývá. Vždy je to něco jiného. Někdy je to svačina navíc a jindy zase nějaký trest. O to je to všechno více stresující. Vedoucí zašmátrá v nádobě s našimi jmény a vytáhne lísteček. "Daniel Colmann. Druhá skupina." 

Mladý chlapec, asi v mém věku, udělá krok vpřed. Vlasy má tmavé a kudrnaté. Jeho pleť je snědá. Stojí ovšem dost odhodlaně. Nejspíš má z tohoto losu dobrý pocit. Třeba věří, že je to dnes něco dobrého.

"Druhý dobrovolník," musím ironicky protočit svýma modrýma očima. Tohle opravdu není založený na dobrovolnosti. "Emma Clintnová," uslyším své jméno dnes už podruhé. S hlubokým nádechem udělám krok vpřed. Odvaha mě začíná pomaličku opouštět. "Ostatní zmizte. Pro vás dnes odpoledne nic jiného nemám," zahučí vedoucí a počká až všichni odejdou. "Vy dva," ukáže na nás pokřiveným ukazováčkem, "se mnou." Nejraději bych nešla, ale nechci čelit následkům. Dojdeme k budově s celami. "Vy se postaráte o nakrmení provinilých proti systému." S těmito slovy nás předá vedoucímu cel a ten nám vše vysvětlí. Pak už je to jen na mně a na klukovi z dvojky. 

"Chceš si to rozdělit nebo to uděláme spolu?" broukne na mě Daniel a očima mě zkoumá. 

"Podat dětem talíř nebude složitý," pokrčím rameny. "Myslím, že to zvládnu i sama."

"Jak myslíš," zvedne ruce v obraně a zajde si pro první porce. Já udělám totéž. 

Jakmile dojdu k první cele, tak se mi zvedne žaludek. Tohle je strašný pohled. V cele leží dívka ve spodním prádle přivázaná pomocí řetězů. V očích má strach. Je celá pohmožděná. Po celém těle má modřiny a zaschlou krev. Proto mluvili o nakrmení. Doslova je budeme muset nakrmit. Mříž mi na můj pokyn otevře strážný, který u její cely stojí a já vejdu dovnitř. "Ahoj," zašeptám jejím směrem a kleknu si k ní. Ona odvrátí zrak. "Nechci ti ublížit a nechci tu být stejně jako ty." Pak mi dojde, co jsem řekla a mám sto chutí se praštit do čela. 

"Mám hlad," šepte ke mně ona dívka. Nic jiného neřekne. Jen kouká na misku v mých rukou a já přikývnu. Přisunu se k ní blíže a lžící zamíchám omáčku, kterou následně naberu a pozvednu k ústům té dívky. Následně pokračuju v krmení než spořádá celou misku. Musela mít neskutečný hlad. Utřu jí svým rukávem koutky úst a pak otevřu lahvičku s vodou. Je opravdu malá. Může mít tak sto padesát mililitrů. Přiložím ji k jejím ústům a ona hltavě celý její obsah vypije.

Se smutným pousmáním se zvednu. "Je mi to líto," šeptnu upřímně a odejdu z cely. Za svými zády uslyším jen tiché poděkování.

Na druhou, třetí i čtvrtou celu už jsem se trochu psychicky připravila. Otočím se k Danielovi, který stále vypadá neskutečně vyrovnaně. Jako kdyby tady nebyl poprvé. Když uslyším tichou nadávku, která vyjde z jeho úst, otočím se k němu. Jeho pohled směřuje k chlapci, který nehybně leží ve své cele. Přejdu k Danielovi. Jde poznat, že tenhle pohled ho zasáhl více než všechny. 

"Do prdele," zakleje znovu a tentokrát hlasitěji. "Theodore, do prdele." Secvakne mi to. On toho kluka zná. 

"Klidně to vezmu za tebe," nabídnu mu.

"V žádným případě," zavrtí rozhodně hlavou. "Já jen...," semkne rty k sobě do úzké linky a odtrhne pohled od chlapce v cele a podívá se na mě. V očích se mu lesknou slzy. 

"Znáš ho, že?" zeptám se bez přemýšlení. On mi na souhlas přikývne. "Je to tvůj kamarád?" On znovu přikývne. "Fakt nechceš, abych to udělala já? Nemusel by ses na tu hrůzu dívat. Teda ne že by byl hrozný nebo vypadal hrozně...teda jako vypadá, ale chápeš jak to myslím. Promiň." Občas bych fakt měla přemýšlet nad tím, co vypustím z pusy. 

"Musím to udělat já. Neodpustil by mi to," řekne a nadechne se. Pak dá pokyn strážnému a ten mu dveře otevře. On z malým zaváháním vstoupí dovnitř a snaží se probudit svého kamaráda.

*******************************

"Kdes byla tak dlouho?" zeptá se mě zmateně Mel, když se konečně vrátím do sdíleného pokoje. 

"Dneska mi přálo štěstí," protočím očima a plácnu sebou na lůžko. "Hned dvakrát vylosovaná."

"Ty vole, to ti fakt nezávidím," zamumlá. "Chceš sušenku? Schovala jsem si ji ze včera." Já jen zavrtím hlavou. Na jídlo po dnešním losu nemám ani pomyšlení. "Seš nemocná? Nikdy jsi jídlo neodmítla," zamračí se Melissa a sedne si vedle mě. 

"Nejsem nemocná," zabručím.

"Tak co se děje?"

"Druhý los mi sebral apetit. Vice se k tomu vyjadřovat nebudu," povzdechnu si. Stále před očima vidím ty zubožené vrstevníky, kteří by se bez naší pomoci ani nenajedli. Je mi z toho zle. 

"Nezapomeň, že máme za hodinu výcvik," poplácá mě Mel po rameni. "Dneska výměna s dvojkou," zaúpí.  Při zmínění druhé skupiny se mi před očima objeví obraz toho kluka před celou svého kamaráda. Slzy v jeho očích a ta nenávist v jeho těle. "Já fakt nenávidím plavání," plácne sebou na svou postel.

"To mi povídej. Já jsem ráda, když uplavu jeden bazén," protočím očima a znovu se posadím. Potřebovala bych přijít na jiné myšlenky. 

"Nechcete zahrát karty?" svěsí hlavu z vrchní palandy dívka od snídaně.

"Ty nás normálně odposloucháváš," nakloním se tak, abych na ni viděla.

"Ale vůbec," zavrtí hlavou.

"Kecáš," zkřížím si ruce na prsou a zvednu obočí.

"Možná maličko," ušklíbne se a následně se nějakým záhadným způsobem překlopí dolů a Mel se na mě významně podívá. "Tak co? Karty a nebo chcete umřít nudou?"

"Karty," řekneme souhlasně. Dívka se posadí na zem a začne balíček míchat.

"Jak že se jmenuješ?" Se jmény prostě dobrá nejsem. Mel jsem si snažila zapamatovat asi dva týdny a to jsem se s ní fakt bavila. 

"Elina," usměje a začne rozdávat karty. "Vy jste Mel a Em, že?" nakloní hlavu. 

"Melissa a Emma," opravím jí s úsměvem. Nemám ráda, když někdo jiný než Mel používá zkratku mého jména. 

"Klidně mi říkej Mel," usměje se na ni má tmavovlasá kamarádka laskavě a já se ušklíbnu. To byla celá ona. Vždycky se snažila být ke všem přátelská.

"Mně Em neříkej," zavrhnu to hnedka z kraje. 

"Dobře, dobře," přikývne a vezme si své karty do ruky. "Začínáš?" koukne se na mě s úsměvem a ze mě začne alespoň trochu opadat ten nepříjemný pocit, který byl způsoben druhým losem a jsem si stoprocentně jistá, že klukovi ze dvojky to nebylo příjemné už vůbec.