Všechno nebo Nic

19. Kapitola

POV: Hannah

Celé mé tělo se třepe. 

Bojím se. 

Nemám z toho dobrý pocit. 

Je to zvláštní pocit. 

Choulím se v rohu přívěsu auta, kolena přitažená k hrudi a koukám po ostatních.

Emma sedí s Melissou vedle sebe. Brunetka má položenou hlavu na blondýnčině rameni. Zraněný kluk, jmenuje se Theodor, pokud se nemýlím, se krčí v bolestech vedle Daniela. Simon má zase hlavu opřenou o kolena a kouká do prázdna. Zdá se mi, že ho něco tíží.

Po chvíli pro mě hodí pohledem a kývne k Theodorovi. Je mi jasné, že teď nastává čas na ošetření toho raněného chlapce. 

Tiše k němu přejdu i s batohem, ve kterém mám i svůj mini kufřík první pomoci, který jsme dostali při nástupu do zdravotnické skupiny. Začnu mu desinfikovat rány po těle. Theodorovi se v očích zračí jen málo bolesti, přitom tohle je ta nejsilnější desinfekce, kterou jsme v táboře měli. 

Zdá se mi, že bolest, poté, co zažil, už vůbec necítí. 

Dvě rány má dost hluboké a čerstvé a proto musí dojít k sešití. Dělala jsem to jen jednou a vybavuju si, jak ten malinký chlapec trpěl. Před očima mám stále jeho uslzená očka. Zatřesu hlavou, abych se nenechala rozhodit touhle představou. Nahnu se k uchu Theodora a šeptnu: "Možná to bude trochu bolet, promiň."

On jen zavrtí hlavou a já se vrhnu do své práce. 

Vypadá to, že jsem to zvládla. Hluboké rány má zašité, zbylé vydensifikované a ty, které měly ještě z čerstvosti potřebu krvácet, tak i obvázané.

Theodor se ke mně nakloní a já se trochu odkloním dozadu. On se ale předkloní víc. "Děkuju," zašeptá skoro neslyšně. 

"Rádo se stalo," šeptu tiše. "Budete chtít, teda budeš chtít nějaké prášky na bolest? Něco bych našla."

"Zvládl jsem toho tolik, že to nebude potřeba."

Jedeme dobrou půlhodinu. Jediné, co slyšíme je kamenitá cesta, po které projíždíme a hudba hrající z kabiny řidiče.  Poslouchá tak hlasitou hudbu, že bychom mohli vzadu asi mluvit úplně normálně a on by nás neuslyšel. Riskovat to však nechceme. 

Z ničeho nic začne auto zpomalovat až úplně zastaví. 

Vyměníme si pohledy. 

Pohledy plné starosti. 

"Kurva!" ozve se hlas muže, který byl řidičem tohoto auta.  "Jak se mi kurva mohlo porouchat auto?"

Vyleze z auta a naštvaně třískne dveřmi. 

Co teď? 

"Musíme zmizet. Teď a nebo nikdy." Tahle zašeptaná slova zazní od Simona, který se stal takovým velitelem celé téhle akce. 

"A kam jako půjdeme?" osopí se na měj Emma. 

"To je úplně jedno. Nářadí má tady, takže až bude chtít něco opravit, tak nás najde a budeme v hajzlu," kývne ke kufříku s nářadím a pak trošku rozdělá plachtu přívěsu, aby se koukl na okolí. "Les," konstatuje. "Jdeme."

Nikdo neprotestuje. 

Co nejpotišeji, ale zároveň nejrychleji vyskočíme z auta. Ten muž má zrovna zvednutou kapotu a kouká na motor. Vůbec nevnímá okolí a proto je tohle naše šance. Pravděpodobně ta jedna jediná. 

Začneme se vzdalovat do lesa. 

Srdce mi buší až v krku, protože se děsím toho, že nás ten chlap zpozoruje. 

Když se ovšem dostaneme hlouběji do lesa, tak se zastavíme a zhluboka oddechujeme. 

Teď budeme muset vymyslet, co bude dál.