Všechno nebo Nic

4. Kapitola

POV: Simon

"No to je dost, Dane, co ti tak sakra dlouho trvalo?" sýknu na svého bratra, který se uráčil přijít o pět minut později.

"Promiň, bylo toho dneska na mě hodně," s povzdechem odpoví a posadí se vedle mě. Zády se opře o kontejner na papír a hlavu otočí mým směrem.

"Snad tě uklízení nesebralo," ušklíbnu se, když si vzpomenu na to, že musel brácha dneska uklízet, protože byl vylosován jako dobrovolník. Na odpověď zavrtí hlavou a odklopí ode mě zrak. "Ty vole, co je? Posral někdo něco a ty kvůli tomu seš v hajzlu, nebo co se děje?" ptám se. Bylo mi jasný, že Daniel neprovedl nic. Nemohl by. Ten by neublížil ani mouše. Všechny problémy, které tady, a pravděpodobně i venku za zdmi, měl, tak byli kvůli mě. Nikdy mě prostě nenechal na holičkách.

"Víš, co se tay děje s lidma, kteří...kteří se vedení nehodí?"

"Myslíš s lidma, kteří nejsou úplní idioti a jsou dost odvážní na to, aby to projevili?" oporuju.

"Každý to nazýváme jinak," protočí očima a pak se vrátí k oné otázce. "Tak co? Víš to?"

"Něco asi tuším," pokrčím rameny. Sám jsem nejednou dostal výprask od vedoucích a nebylo to nic příjemnýho. Jen blbec by si to nepospojoval a nedošel by k tomu, že lidi, kteří udělají nějakou velkou vzpouru, tak dopadají mnohonásobně hůř.

"Viděl jsem to dneska na vlastní oči," řekne a podívá se na své dlaně. Když je v nějaké nepříjemné situaci, tak si žmoulá dlaně. Vždycky.

"Cos sakra viděl?" vykulím oči.

"Musel jsem dneska nakrmit nevhodný lidi," snaží se mi to nějak vysvětlit.

"Nevhodný lidi? Nakrmit nevhodný lidi? Mě jsi teda nenakrmil," protočím očima. Snažím se trochu odlehčit situaci, protože je mi jasný, že tenhle zážitek musel být dost nepříjemný. Když zpozoruju, že se brácha ani nepousmál, tak raději vtípků nechám. Položím mu ruku na rameno. "Můžeš mi to vysvětlit trochu lépe?"

Přikývne a dává si chvíli čas na promyšlení vět, které ze sebe chce dostat. "Ti, kteří se jim nehodí jsou...jsou brutálně zranění. Když jsem byl ve vězení, tak jsem musel krmit lidi v našem věku, kteří se jim nehodili. Někteří byli úplně bez sil. Skoro jako by to byla těla bez duše. Simone...oni je mučí."

Sedím a přemýšlím, co na to říct. Daniel je hrozně empatický člověk. Je jasné, že ho pohled na ně musel zlomit. To, co jsem s ním chtěl dneska večer probrat, bude muset počkat. Dneska by mi to rozhodně zakázal a řekl mi, že na rozumáře jsem fakt idiot. Já mám ovšem všechno naplánovaný...jen potřebuju sehnat spojence a to bude trochu složitější. Vše má svůj čas ,a proto rozhovor s bráchou o mém plánu budu muset nechat na jindy. "Ti, co to tady vedou, tak neumí nic jiného než konat násilí a vzbuzovat strach." Vypadne ze mě.

"To teda," zaúpí. "Je to rozhodně nezákonný."

"No nejspíš není, protože Monrow je zákon," protočím očima.

"Mělo by to být nezákonné," opraví se.

"Tak s tím už souhlasím," přikývnu. "Jenomže to by u moci nemohl být násilník. Musel by tam být někdo, kdo má mozek a srdce na pravém místě."

********************

Jsem si vědomej, že neskutečně riskuju, ale hlad je svině. Zjistil jsem si jak často tady chodí vojáci. Vím kudy chodí a jaké jsou časové rozestupy. Vše jsem si rozpočítal, abych zvládl vzít něco k jídlu a nepozorovaně zmizet ještě před večerní kontrolou docházky. Poslední kuchařka vyšla ze dveří a jako každý večer nečeká než se dveře zaklapnou. Tím, že se dveře zavírají opravdu pomalu, tak mám přesně dvanáct vteřin na doběhnutí a zachycení dveří než se zaklapnou. Stíhám to. Chytnu zavírající se dveře a proklouznu dovnitř.

V této chvíli by v budově neměl být nikdo. Nastává totiž výměna míst, což je úplně ideální příležitost pro mou návštěvu kuchyně. Vydám se rychlým krokem do kuchyně. Počítám i s tím, že do jídelny se dostanu bez problémů. Tam se nezamyká. Klíče do kuchyně si budu muset sehnat. Nachází v kanceláři vedoucího kuchyně. Dlouhou dobu jsem zkoumal číselnou kombinaci, která dveře do kanceláře odemyká. Přišel jsem na to. Vzalo to hodně času, ale dostanu se tam. Naklikám tedy číselnou kombinaci a v kanceláři seberu klíčky, kterými si odemknu kuchyň. V kuchyni seberu dvě housky a jablko, když v tom najednou uslyším kroky. "Do prdele," zašeptám si pro sebe a zalezu pod linku.

"Au," ozve se z jídelny dívčí hlas. Trochu si oddechnu, protože žádný z vojáků není žena. Je to rozhodně někdo od nás. Někdo, kdo tady jde ze stejného důvodu jako já.