Všechno nebo Nic

10. Kapitola

POV: Simon

Victoria pokrčí rameny. Je to holka od nás, která byla ,stejně jako já, dnes odpoledne vylosovaná. Zrovna jsme mluvili o tom, co bylo před tím, než jsme se dostali tady za zdi. "Víš, ono je jako jasný, že něco bylo," řekne a vyždímá si hadr ve kbelíku. "Ale vzhledem k tomu, že si nikdo z nás nepamatuje ani to, jak se sem dostal, tak je fakticky nepravděpodobný, že by měl někdo možnost si pamatovat rodinu, domov nebo třeba jestli měl psa nebo kočku."

Protočím očima. Tohle byly nezajímavý fakta. Všechno tohle jsem už věděl. Já ale potřebuju něco nového. Něco, co by mi pomohlo dozvědět se, co se prostě všechno stalo. "Mají speciální přístroje nebo něco takovýho, řekl bych. Nějak zajímavě nastavený. Mě by fakt zajímalo, jak to funguje," povzdechnu si a pokračuju v utírání záchodu.

"Přijde mi jen zvláštní, že si třeba pamatuješ na bráchu, víš?"

"Taky to ale pěkně dlouho trvalo. Chodili jsme kolem sebe minimálně měsíc, než jsme se začali rozpomínat," řeknu upřímně. 

"Což je vlastně hrozně zajímavý," poupraví si brýle na nose. 

"Je," přiznám. "Není to podle mě tak ošefovaný, jak si všichni myslí. Jsou tam stoprocentně skuliny," řeknu nahlas. Zbytek si ale nechám pro sebe. Nemůžu před tou holkou vyžvanit nic, co by mohla pak použít proti mě. Je to rozumářka, takže je jasný, že by věděla jak. 

Společně douklízíme a sejdeme se na nástupu. Proběhne druhý los. "Simon Colmann, třetí skupina. Hannah Walterová, skupina pátá. Ostatní můžete jít. Vy dva," ukáže na mě a na zrzavou dívenku, které může být asi deset. "půjdete se mnou." Dívčina trochu váhá, proto vyrazím první. Dojdeme společně k hlavní bráně. Nebo tedy k poslední z hlavních bran. "Za pár minut dojedou vaši nový společníci," kouká na nás s úšklebkem. "Je na vás je přivítat a dovést je do jídelny. Strážci samozřejmě budou celou dobu s vámi, ale vy máte slovo. Vy ručíte za to, že všichni z nich budou vědět, že se nemusí ničeho bát, rozuměli?"

"Ano, pane," řeknu pouze já. Dívčina vedle mě to kuňkne až po pár vteřinách. Jde na ní poznat, že je vystrašená a taky neskutečně mladá. Vedoucí odejde a my dva čekáme na auto, které všechny doveze.

"Hele, holka...je možný, že ty děcka budou vypadat fakt...ehm...nedobře. Ty nesmíš ale na svým dětským obličejíčku dát znát, že se něčeho bojíš nebo tak, dobře?" přidřepnu si k ní. 

"Ano, pane," přikývne rychle.

"Pane mi neříkej," protočím očima. "Jsem Simon," vytvořím na tváři něco podobné milému úsměvu. 

"Já jsem Hannah," řekne mi tichounce a odlepí své zelené oči od země. 

Než stihnu jakkoliv jinak zareagovat, tak se rozezní sirény na znamení otevírání bran. Oba couvneme trochu zpěv . Pak jen sledujeme přijíždějící nákladní auto.  Řidič vykoukne z okénka a kývne na nás. "Tak tahejte je ven," zamručí a já přejdu k zadní straně auta a oddělám západku dveří., které vedou do přívěsu. Jednu stranu otevřu a s druhou lehce zápasí Hannah. Očima zkoumám malé děti, které v přívěsu jsou. Všem je stejně jako nám, když nás sem přivezli. Všem jim je osm. 

"Ehm...čaute všichni," pokusím se znít přátelsky, ale všimnu si, že se všichni mačkají strachem vzadu. "Nebojte se, nebojte. Já vám nic neudělám." Já nic. Já rozhodně nic. "Jsem na vaší straně. Stejně jako tady Hannah, dobře?" promluvím k nim. Pár z nich přikývne. Zbytek mě pravděpodobně přes pláč některých neslyší. Všimnu si, že na dveřích visí seznam jmen. Tipuju, že bych to měl zkontrolovat. "Budu číst vaše jména a když to své uslyšíte, tak prosím vystupte a přejděte k Hanně," usměju se trochu povzbudivěji k dívence, která je v tomhle pekelném úkolu se mnou. Začínám číst jména a děti z auta postupně vystupují. Staví se do hloučku vedle Hanny. Všichni tady jsou. Nevím, jestli mám být rád a nebo nerad. 

"Tak já jedu, zavřete mi ty dveře od přívěsu," houkne na nás řidič. Chci to udělat, ale již se toho chopili vojáci. Auto pak odjede a zbydeme tu jen my.

Jeden malý chlapec se rozhlíží kolem. Ten pohled znám. Měl jsem úplně stejný, když jsem sem byl přivezen. Přejdu k němu a chytnu ho za ramena. "Být tebou, tak bych neutíkal. Nepřináší to žádné benefity." sýknu k němu. Pak mi v hlavě projede myšlenka, jestli osmileté dítě ví, co znamená benefit. "Prostě to nepřínáší nic hezkého," dovysvětlím a on chvíli přemýšlí, jestli to riskne nebo ne. Nakonec přikývne. Pak poodstoupím a podívám se na všechny. "Jsem rád, že jste všichni v pořádku. Jsem Simon a dostal jsem za úkol vás dovést, společně s Hannou, na oběd. Poprosím vás, abyste následovali Hannu, která půjde první." Pohledem zajedu k ní, abych se ujistil, že je v pořádku. V obličeji má strach a v očích trochu slzy, ale i přes to kývne a rozejde se k jídelně. Všichni se pomalu a trochu nerozhodně rozejdou za ní. Já je také následuju.

"Jsme tady," zašeptá trochu hlasitěji Hannah s lehkým úsměvem, kterým zakrývá strach. 

"Pustím vás dovnitř. Sedněte si ke stolům, kde jsou tácy s jídlem," ozve se jeden z vojáků a otevře dveře. Děti postupně nalezou dovnitř. Já a Hannah stojíme u dveří a čekáme, co bude dál. Nejraději bych utekl, ale na to není správný čas.

"Vy dva, máte padla. Běžte zpět na pokoje," řekne nám voják a bez jakékoliv pauzy na odezvu se odtočí a vejde do jídelny.

Kývnu ke dveřím a Hannah přikývne. Společně jdeme ven. Dojdeme k budově, kde bydlí Hannah. Ona se na mě podívá a pak mě zničehonic obejme. "Děkuju, že jsi na mě byl tak milý," zašeptá. Já ji trochu nemotorně obejmu zpátky. Když se odtáhne, tak se na ni usměju. "Měj se hezky, Simone," zamává mi a už s úlevou zmizí v budově. Já se pak sám vydávám do té své.