Všechno nebo Nic

8. Kapitola

POV: Melissa

"Kolik zla v sobě musíš mít, že nevinnýho kluka přivážeš ven ke kůlu," prohodí moje blonďatá kamarádka poměrně tiše, abych to přes tekoucí sprchu slyšela jen já a pak vyleze ze své sprchy, aby se mohla osušit.

"Asi tak nevinný nebyl," prohodím tiše s myšlenkou, že by to Em slyšet nemusela.

"Hrabe ti?" vyjede po mně. "Jak to sakra myslíš, Mel?"

"Já jen...asi udělal něco špatnýho, co ty můžeš vědět," povzdechnu si a také zastavím svou sprchu a začnu se utírat.

"Posloucháš se vůbec?" protočí svýma modrýma očima," Ten kluk se postavil proti systému, chápeš? Proto se mu stalo tohle!" zvýší na mě hlas. Až takovým způsobem, že se k nám otočí hlavy ostatních holek ve sprchách a celá umývárna zmlkne. Já z hlasitosti jejího hlasu trochu uskočím. "Promiň," šeptne ke mně.

Zavrtím hlavou. Chápu, proč jí to štve. Opravdu to chápu. Ovšem jsem realista a vím, že se nedá nic dělat. "Já si prostě myslím, že kdyby nevystupoval z řad, tak by to bylo v pořádku, víš?" povzdechnu si a osuším se. Natáhnu si spodní prádlo a pak se obléknu do oblečení na spaní, které je úplně stejné jako to na den. Ovšem je tam jeden rozdíl, na tričkách už nemáme čísla. Pak se vydám pryč. Ručník si přehodím přes rám postele a hodím sebou na tvrdé lůžko.

"Myslíš si, že si to ten kluk zasloužil?" přijde ke mně Emma s touto otázkou.

"Ne," zavrtím hlavou. "To jsem nikdy neřekla. Jen si myslím, že si za to může sám," řeknu s povzdechem a otočím k Emmě hlavu. "Chápeš mě?" Ona přikývne a začne si vlasy zaplétat do copů. "Je tady nějaký fungující řád," už vidím, že mě chce v emocích přerušit, ale nedám jí prostor, "neříkám, že je správný. Jen říkám, že tady je a nastavuje nějaká pravidla. To, že vědomě ty pravidla porušíš...to už děláš na své vlastní nebezpečí a je jasné, že když tě chytnou nebo tě někdo nahlásí, tak že tě stihne nějaký trest. Takhle to prostě funguje."

"Ale je to špatně," povzdechne si.

"Ano, jasně že to je špatně. Je to stejně špatné jako mít skupinu sedm a říkat jim odpadlíci. Nebo stejně špatné jako válka nebo to, že nemáš právo na žádné soukromí. Všechno to je špatně, ale prostě to tak je. Jeden člověk nezvládne udělat změnu, tak prostě raději budu držet hubu a krok, abych nedopadla jako on."

Broukne na souhlas. "V něčem máš pravdu, ale v některých bodech se fakt neshodneme."

"A to je normální. Nemusíš se vším souhlasit," pousměju se na ni.

"Ale s Monrowem souhlasit musíš," protočí očima.

"No teoreticky nemusíš," řeknu a pokrčím rameny. "Můžeš taky dopadnout jako ten kluk, pokud bys měla zájem."

*******************************

Když během noci rozlepím oči, tak musím lehce zaostřit než si všimnu toho, co se přede mnou děje. Emma si zapíná mikinu a zavazuje si tkaničky.

Kam se takhle během noci chystá?

"Mel, jdi spát," zašeptá ke mně, jakmile si všimne, že už nespím, ale mám otevřené oči.

"Kam jdeš?" zeptám se ve stejnou chvíli já.

"Budu brzo zpátky. Jdi spát," odbije mě odpovědí. 

"Emmo, kde sakra jdeš? Venku je tma," posadím se a koukám na svou kamarádku nechápavě.

"Ty víš, že se mi vůbec nelíbí to, jak zachází s tím klukem," řekne prostě a natáhne se pod svůj polštář a vytáhne zpod něj jablko, které donesla včera večer.

"To nemyslíš vážně, že ne?" zasyčím na ni. "Nemůžeš jít ven a rozhodně ne za ním. Když tě někdo uvidí, tak je po tobě, dochází ti to?"

"Nic se mi nestane," ujistí mě. "Takže jdi spát nebo alespoň zavři oči. Kdyby se něco posralo, tak budou zjišťovat, jestli mi někdo pomáhal a do tohoto tě fakt zatáhnout nechci."

"Jdu s tebou," strašně se proklínám za to, že mi něco takového vypadlo z pusy.

"Mel, to rozhodně nemusíš," zavrtí hlavou.

"Musím. To kamarádi dělají," odpovím a začnu si rychle nazouvat boty. "Tak rychle. Chci mít tohle už za sebou," ušklíbnu se. Je mi jasné, že pro Emmu tohle není poprvé, kdy porušuje pravidla. Pro mě ovšem ano. A jsem z toho značně nesvá. "Hlavní vchod je támhle," ukážu na hlavní dveře.

"Přesně proto tam nejdeme," zasměje se trochu Emma a chytne mě za ruku, aby mě asi nenapadlo k nim jít. "V těch dveřích je zabudovaný alarm. Zapíná se v určitý čas. Proto když velitel opouštěl posledně budovu později než normálně, tak to pískalo, chápeš?"

"To mě nikdy nenapadlo," přiznám se. "Jak to teda uděláme?"

"Nejsou tady jenom jedny dveře," ušklíbne se a táhne mě na druhou stranu budovy. Jakmile se dostaneme k druhým dveřím, které jsem ani netušila, že tady jsou, tak Emma sáhne po klice. "Zamčeno. Do prdele," plácne se do čela a otočí se ke mně. "Je ti jasné, co budeme dělat, že?" Místo slov zavrtím hlavou. Nemám totiž absolutní tušení. "Lezeme oknem," řekne rozhodně a přejde k oknu, které otevře. "Jdu první. Drž se hnedka v závěsu."

Vylezeme ven. Do obličeje mě uhodí chladný vítr. Tiše se proplížíme kolem budovy. Jakmile chceme vyjít před budovu, tak si všimneme přicházejícího vojáka a jsme nuceny couvat zpět za budovu. Srdce mi bije snad až v krku. Voják projde a my nepozorovaně přeběhneme k další budově, za kterou se schováme. Em se nakloní za roh, aby zkontrolovala jestli je vzduch čistý a pak mě zase chytne za ruku a táhne mě dál. Už se blížíme k vyvýšené plošině, když uslyšíme blížící se hlasy a jsme nuceny se schovat za plošinu a doufat, že zůstaneme nezpozorovány.