Všechno nebo Nic

16. Kapitola

POV: Melissa

Zbývá nám do útěku týden, pokud vše půjde podle plánu. Budu upřímná...trochu se toho začínám děsit. Mám strach, že se něco pokazí nebo teda spíš toho, že něco pokazím já a všechno se podělá jen kvůli mé hlouposti. 

"Martensová!" vytrhne mě z hlubokého přemýšlení hlas vedoucího. Rychle se narovnám a podívám se na něj. "To že jste měla posledně nejlepší čas na pět kilometrů vám nedává žádné právo mít pohov! Na zem a deset kliků, jedem!"

Jak řekl, tak jsem udělala. Nechci problémy. Nikdy jsem nechtěla. 

Když se s pátým klikem zvedám, tak na svých zádech ucítím zátěž. 

"Děláme je pořádně a počítáme nahlas, Martensová! Takže znovu a až dolů!" 

Neodmlouvám a začnu nahlas s každým klikem počítat. "Jeden," výdech, "dva," výdech, "tři," výdech. Lehce se mi začínají třepat ruce. Nejsem žádný silák a kliky prostě ze srdce nenávidím, kor když mi na záda tlačí velitelova těžká bota a před chvíli jste uběhli pět kilometrů. 

"Neslyším počítání! To to asi budeme muset dát znovu, co ty na to, Martensová?"

"Ano, pane," řeknu polohlasně. 

"Tak znovu a nahlas!"

Tak začnu znovu počítat. Hlas mi už ovšem začíná vypovídat. Dech už skoro nemůžu popadnout. Do očí se mi začnou hrnout slzy. 

"Tomu říkáte hlasité počítání? Začneme znova! Pamatujte taky na to, že ostatní nepůjdou na večeři, dokud vy těch deset zasraných kliků pořádně neuděláte," zavrčí. "Tak jedeme znovu!"

Začala jsem tedy znovu a počítala jsem jak nejvíc jsem mohla. Nechtěla jsem všechny zdržovat od večeře. Cítím na sobě nejen váhu velitelovi nohy, ale také pohledy všech ostatních. Vím, že mezi těmi pohledy je i Emma, která by mi ze všeho nejraději pomohla, ale nemůže. Poslední dva kliky udělám už jen s těží, ale zvládnu je.  Když ze mě velitel sundá nohu, tak cítím po celém těle úlevu. Ovšem to jen pár vteřin, protože pak mě mužská ruka chytne zezadu za cop a trhne mnou. "Příště se snaž, jinak to bude mnohem horší. Aby s tebou třeba nemusela dělat kliky ta tvoje blonďatá kamarádka," zašeptá mi ostře do ucha. "I když tu bych pod sebou viděl rád," utrousí ještě a mně se zvedne žaludek. Pak mě žduchne na zem a rozkáže rozchod. 

Chvíli ležím na studený zemi a do tváří mě podají kamínky na cestě. Na hlavě pak ucítím pohlazení a uslyším Emmin hlas. Je jemný a tichý. "Jsi v pohodě?"

"Mhmm," vydám ze sebe.

"Pojď, musíme jít, abychom stihli večeři," zašeptá ke mně a pomůže mi na nohy. Jsem nehorázně ráda, že u mě Emma je. Nevím za jak dlouho bych se rozhoupala k tomu, abych vstala sama. 

"Promiň," zašeptám k ní. 

"Za co se mi ,Meli, omlouváš?"

"Za to, že tě zdržuju od večeře," fňunknu omluvně. 

"Ale houby," protočí očima. "Nezdržuješ, alespoň tam nebude fronta," ušklíbne se, aby odlehčila atmosféru.  "A ty bys mě tam taky nenechala ležet. Už jsi vlastně nenechala," uchechtne se. 

Je mi jasné na co naráží. Mluví o tom, když jsem dorazila a na nějakém druhém výcviku Em zažívala něco podobného. Bylo jí v té době devět a už v té době měla prořízlou pusu. Mně jí bylo fakticky líto a vůbec se mému osmiletému já nelíbilo, jak se vedoucí k, tehdy neznámé, blondýnce chovají. 

"Nenechala," usměju se. 

"Tak vidíš. Takže se neomlouvej a jdem se najíst, protože já mám fakt hlad jako vlk," zasměje se. "I když nevěřím tomu, že to bude dneska nějaká chuťovka."

"Tak snad za zdmi bude něco lepšího," prohodím.

"Třeba bychom mohli někde najít zmrzlinu," začne se Emma rozplývat. "Sice už si moc nepamatuju jak přesně chutnala, ale vím, že to bylo kurva fantastický," zaúpí slastně.

A tak cestou do jídelny probíráme to, co bychom si nejraději daly a obě věříme, že brzy také dáme.