Všechno nebo Nic

9. Kapitola

POV: Daniel

"Víc jsem toho na večeři nesebral," řekne mi Martin, když se blížíme k Theodorovi.

"Vzal jsi toho víc, než jsem čekal, že se ti povede," usměju se na něj lehce. "Theo, Theo," šeptám, poměrně hlasitě, ke svému kamarádovi. On pomalu začne otevírat oči. "Theo, to jsem já a Martin. Neseme ti něco k jídlu," řeknu a vylezu za ním po schodech. On mi věnuje vděčný pohled. 

"Děkuju," zašeptá bolestně. "Jsem...," přemýšlí, jestli to, co má v hlavě a na jazyku, říci. "Jsem rád, že jste tady," řekne nakonec. 

"Je to maličkost. Opravdu to nejmenší, co bych pro tebe mohl, teda...co bychom mohli udělat," odpovím mu popravdě. 

"Můžu vám něco říct?" zeptá se po chvíli ticha, ve kterém Martin rozbaluje šátek s buchtami, které dostal na večeři. Na odpověď mu oba přikývneme. Snažíme se mluvit, co možná nejméně, abychom na sebe nijak neupozornili. "Myslím, že tady někdo byl už před váma...," řekne a očima šilhá na buchtu v Martinově ruce. 

"Chodí tady vojáci, to je normální," zavrtí hlavou můj blonďatý společník a pak natáhne buchtu k Theodorovým ústům. 

"Nemyslím si, že to byli vojáci," řekne před tím, než se do buchty zakousne. 

"Nebyli," ozve se najednou a já zpozoruju ve tmě obličej té dívčiny z věznice. Jmenovala se Emma, pokud si to dobře pamatuju. Není tam sama, někdo je tam s ní. Jiná dívka. "Přišli jsme taky s jídlem," řekne tiše a vytáhne z kapsy jablko. "Jen nemáme tolik zásob jako lidi z výcvikový čety," podívá se na Martina a v modrých očích se jí cosi mihne. Vystoupá za námi. Za ní tiše cupitá i hnědovlasá dívka, která je asi o hlavu vyšší než blondýnka. 

"Děkuju," zašeptá k nim Theo s plnou pusou. "Ehm...jen, kdo že jste?" zeptá se a nahne lehce hlavu, pro tomto pohybu trochu zaúpí bolestí. 

"Já jsem Emma," představí se mu blondýnka. "Tohle je Melissa," kývne ke své kamarádce. 

"Těší mě," natáhne k Theodorovi ruku, ale následně jí se studem stáhne. Theo se nad touto situací zasměje.

"Kdybych měl volnou ruku, tak ti ji podám," ušklíbne se. "Tak třeba příště."

"Ty si myslíš, že se odtud dostaneš?" zeptá se ho Martin a zohne se pro druhou buchtu. 

"Rozhodně," řekne odhodlaně.

"Na to, že seš přivázanej ke kůlu, tak seš dost sebejistej," zavtipkuje Emma. 

"Jsem sebejistej, protože mám proč."

Celá skupina na plošině ztichne. Nikdo neví, co dále říci. Nikdo neví, jestli je momentálně vhodné něco říci. 

"Někdo jde," ozve se do ticha jemný hlas Melissy. 

"Do prdele," zavrčí Emma a schová si jablko do kapsy, protože je jasný, že dneska v noci mu ho už nedá. 

"Musíme jít," zavelí Martin rozhodně a rychle sejde z plošiny. Holky ho následují. Já se podívám na Thea a se smutným úsměvem mu řeknu tiché ahoj.

On zavrtí hlavou. "Rozloučíš se se mnou jindy. Vždycky jsem ti říkal, že loučit se budeme až na smrtelné posteli. Řekni spíš něco jako...vidíme se ráno," usměje se. 

"Vidíme se ráno," přikývnu a utíkám rychle za ostatními.  To se již schovávají za budovou. 

"Kterým směrem jdete?" slyším otázku. 

"My musíme támhle," ukáže malá blondýnka jiným směrem, než musíme my. 

"Tak hodně štěstí a nenechte se chytnout," popřeju jim a s Martinem se musíme vytratit. Plížíme se tiše kolem budov. Tu a tam zaševelí vítr, než uslyšíme těžké kroky. "Do prdele," zakleju. Je mi jasné, čí ty kroky jsou. "Tak teď by se hodně štěstí hodilo nám," zašeptám k Martinovi, který mi následně přitiskne ruku na ústa. Pomalu začne couvat a já postupuju také. Přitiskneme se ke stěně a zadržíme dech, kolem prochází voják. 

Srdce mi buší až v krku. 

Jakmile voják projde, tak se ještě chvíli od zdi neodlepujeme. Pro jistotu.

"Ty krávo, my máme víc štěstí než rozumu," zamumle Martin. 

"To mi povídej," povzdechnu si. 

"Měli bychom jít, než tudma půjde někdo další." Místo odpovědi pouze přikývnu. Dojdeme k naší budově a přejdeme pod okno, kterým jsme vylezli. Chytím se za parapet a vytáhnu se do okna a skočím dovnitř. Když má jít Martin za mnou, tak uslyším hrubý hlas zvenku, který stoprocentně není mého mentora. 

"Hej, ty! Blonďáku, co tam děláš?" řve onen hlas na něj. Já rychle okno přivřu. Byla to první myšlenka, kterou jsem měl a sesunu se na zem, aby mě ten voják nezpozoroval. Přes přivřené okno ovšem slyším konverzaci z venku. 

"Jsem tady v rámci výcviku, pane" řekne odhodlaně. Přesně si dokážu představit i sebejistý pohled, který mu panuje na obličeji.

"Ach, pan Stevenson," ozve se hlas vojáka. 

"Ano, pane."

"Dostal jste noční službu hned první večer výcviku, to musíte mít opravdu potenciál," řekne velice hrdě a v jeho hlase nejde slyšet ani špetka pochybností o pravdivosti slov, které mu Martin řekl. 

"Ano, pane. Jistě, pane."

"Myslel jsem, že první noc bude mít ten svalovec z jedničky, ale šedá myš jako vy asi překvapila," konstatuje dále.

"Pravděpodobně je to tak," mluví stále sebejistě a mě zajímá, co bude dál. Nemůže lhát do nekonečna. "Mám ovšem již konec," řekne, když odbije druhá hodina a uslyším, jak se jeho kroky začnou vzdalovat.

"Stevensone, máte už svůj čip?" křikne na něj. 

"Nemám pane, ještě jsem ho neobdržel, pane."

"Tak já vám otevřu dveře, abyste nespustil alarm, to by se nikomu nelíbilo." S těmito slovy uslyším jak se těžké kroky začnou také vzdalovat. Vyskočím na nohy a schovám se za roh. Pro jistotu. Když se chodbou rozezní kroky, tak doufám, že je to Martin sám. 

"Dane?" uslyším jeho hlas a vykouknu zpoza roku. 

"Tohle bylo o fous," zavrtím hlavou. "Nevěřil jsem, že ti to vyjde."

"To já taky ne," řekne upřímně Martin a konečně si s úlevou odechne.