Všechno nebo Nic

6. Kapitola

POV: Daniel

Snídaně stejně nechutná jako vždycky. Stejně toho moc nesním. Jak bych mohl...přemýšlím nad Theodorem ve věznici. Pokaždé, když si na to vzpomenu, tak se mi zvedne žaludek. 

"Kámo, měl by ses v tom přestat nimrat a sníst to. Plaveme na čas," protočí očima Martin sedící vedle mě. 

"Nemám chuť," řeknu a odložím lžíci. 

"Tohle není o chuti. Včera jsi nejedl ani večeři. Potřebuješ do sebe něco dostat," šťouchne do mě. Martin byl takový starostlivý úplně vždycky. Je to hlavní mentor naší skupiny. Což znamená, že zodpovídá za to, abychom věděli o všech nových nařízeních a změnách v rozvrhu. Kdykoliv by někdo přišel pozdě nebo něco podobného, tak zatopí na průšvih i jemu.

"Nemám hlad," zamručím.

"Hele, Dane, já se tě doprošovat nebudu," zvedne ruce v obraně. "Jen se ti snažím dát dobrou radu."

"Já vím, že jo," přikývnu a zabodnu oči do misky s kaší. Nepotřebuju, aby náš hlavní mentor viděl, že se mi v očích lesknou slzy. 

"Zkus do sebe dostat alespoň něco," poplácá mě přátelsky po zádech a pak zmizí se svým tácem pryč. Jde se už pravděpodobně převléknout do plaveckého. Něco málo do sebe hodím. Není toho moc, ale víc prostě nezvládnu. Mám neskutečně stáhnutý žaludek. Po jídle odnesu tác a zmizím do naší budovy, kde se převléknu do plaveckého a pak se dostavím k bazénům, které jsou v přízemí naší budovy. 

"Pozor, bando," zahučí výcvikový vedoucí. "Dneska nás čeká kratší ranní trénink. O to bude ovšem intenzivnější, abyste nepolevovali," říká nám a prochází se před námi s rukama za zády a s povýšeným pohledem. "Začíná Albertali, Bostonová a Clifordová,"  vyřkne jména dívčin, které jsou první v abecedním seznamu. "Nastupte si ke stupínkům a plavete na čas. Zbytek vytrvalost," rozkáže. Já se odeberu k jednomu z bazénů a začnu plavat. Nevnímám nic okolo sebe. Vnímám jen své tělo a vodu, která se mi do něj opírá. 

"Colmann, Dentrová a Goldoniová," uslyším své jméno a také jména dalších dvou dívek. Vylezu z bazénu a přejdu k prvnímu stupínku. "A vy se neflákejte! Trochu života do toho plavání dejte!" zařve vedoucí na ty, kteří plavou vytrvalost. "Připravit, pozor," začne a moje srdce začne trochu víc bušit. Na písknutí skočím do vody a co nejrychleji se snažím doplavat na druhou stanu bazénu. Jakmile jsme všichni tři tam vedoucí nás sjede pohledem. "Goldoniová čas 2.27," řekne uznale. "Dentrová 2.25," přikývne. "Zlepšení o vteřinu. Jen tak dál." Následně spočine pohledem na mně. "Colmann," zavrtí hlavou. Takovou reakci nikdo z nás nechce. "2.28. Poplaveš znovu. Zhoršování nestrpím. Vy dvě," ukáže na holky, které plavaly se mnou, "vytrvalost. Colmann na start."

Jeho oči mě propalují skrz na skrz. Po písknutí skočím zpět do vody a snažím se ze všech sil. Těch mi ovšem doopravdy ubývá. 

"2.29," rozezní se velitelův hrubý hlas. "Znovu!"

A tak stojím potřetí na skokánku, ze kterého na písknutí skočím do bazénu. V hlavě mi běží to, že to musím zaplavat za lepší čas. Znovu to plavat nechci. Už bych to nezvládl. 

"2.27. Tak vidíš, že to jde, když se neflákáš. Stejný čas jako u posledního měření, věřím, že příště se předvedeš, protože i malá holka byla lepší jak ty," řekne mi přímo do obličeje a pak mě konečně pošle zpět na vytrvalost. Nikdy bych nevěřil, že vytrvalost mi bude dělat radost.

Jakmile se vystřídají všichni, tak jsme zavoláni na nástup. "Bando, pozor! Za patnáct minut máte nástup před budovou A2. Toho jste si všichni vědomi, že ano?" Na odpověď nečeká. "Než vás propustím, tak si každý z bazénu číslo tři vylovíte puk se svým jménem. Ten mi ukážete a až pak budete moci opustit místnost. Rozuměli?"

"Rozuměli," odpovíme sborově. 

"Tak hybaj se potápět," zařve na nás a nikdo z nás nelení. Všichni se přesuneme k bazénu, do kterého naskáčeme a hledáme pod vodou svůj puk. Já ten svůj naleznu rychle. Potápění je moje silná stránka, a proto jsem venku mezi prvníma. Rychle se osuším a vyběhnu schody, abych se převlékl do našeho stejnokroje a pak zamířím na nástup před budovu A2.

Před budovou stojí dřevěná vyvýšená plošina, na kterou vedou čtyři schody. Na plošině stojí čtyři ozbrojení vojáci a uprostřed plošiny je dnes postavený jakýsi hrubý železný kůl.

Tyhle skupinové nástupy nemají jako jediné řád. Stojíme prostě kolem plošiny a čekáme, co se bude dít. Jeden z vojáků vystoupí doprostřed plošiny. "Přichází Frederick Monrow," zahřmí jeho hlas a my pozorujeme přicházejícího velitele. 

"Drahé dívky a drazí chlapci, vítám vás na našem mimořádném setkání," začne svůj proslov. "Dnes jsme se zde sešli z velice důležitých důvodů. Máme toho na programu hodně. Rád bych začal něčím velice pozitivním. Jak jsem včera zmiňoval, tak jsem si prošel vaše portfolia. Když zavolám vaše jméno, tak vystupte za mnou nahoru."

Porozhlédnu se kolem sebe a hledám bráchu. Všimnu si ho. Stojí mezi svými kamarády. Lehce na mě kývne a já mu kývnutí opětuju. 

"První vybraný je Derek Fliterlich, skupina první. Dále Martin Stevenson, skupina druhá." Mé oči spočinou na mém blonďatém mentorovi. Moc často se nestává, že by někdo z jiných skupin než je jednička dostal do vybraných na vojenský výcvik. Další jména už neposlouchám. Nepotřebuju. Pozoruju následně všech dvanáct vybraných jedinců. Jeden stojí vedle druhého a vypadají tak...hrdě. Až na Martina. Ten nevypadá, že by tam chtěl být.

"Vás dvanáct vybraných poprosím o přesunutí do jídelny. Čeká vás dřívější oběd. Pro vás zbytek mám ještě další věci, které vám potřebuju předat." Pak čeká, až těch dvanáct odejde a vrátí se zpět ke svému proslovu. "Všichni víme, že máte nastavena jakási pravidla. Každý večer slibujete věrnost a poslušnost, že ano? Přísahu všichni znáte, takže nechápu, že se mezi vámi stále najdou jedinci, kteří přísahu porušují. Přiveďte toho chlapce," zavelí.

Kudy prochází vojáci, tam všichni ustupují. Za nedlouho mé oči spatří někoho, koho jsem vidět opravdu nechtěl. Dva vojáci, kteří táhnou Theodora. 

Zvedne se mi žaludek. 

Vytáhnou ho na vyvýšenou plošinu a začnou ho přivazovat ke kůlu. Snaží se vzdorovat, ale nemá dostatek síly, takže je to k ničemu. "Tento mladý muž se vzepřel vůči našemu fungujícímu a spravedlivému systému. Stihl ho za to správný trest. Následující dny bude přivázán zde jako výstraha pro všechny ostatní, kteří by chtěli pokračovat v jeho šlépějích."

Nemůžu tady už stát. Musím jít pryč. Začnu se prodírat lidmi pryč. 

Pryč od tohoto strašného obrazu.