Všechno nebo Nic

11. Kapitola

POV: Hannah

"Hanno," poklepe mi na rameno starší dívčina, která nám dělá mentorku. "Vnímala jsi něco, co jsem říkala nebo vůbec?"

"Vnímala," zašeptám a kouknu se na svoje prsty. Nemám ráda oční kontakt. 

"Dobře," přikývne černovláska. "Vypadáš dost ztracená v myšlenkách," konstatuje. "No nic," povzdechne si. Nevím sice, co ten povzdech znamená, ale co už. "Prosím vás, potřebuju, abyste se tedy přesunuli do ubytovny a počkali tam na mě. Věřím, že nám dneska bude přát štěstí. Cítím to v kostech," usměje se na nás vlídně. "Walter vás zavede do ubytovny. Následujte jej," řekne a pousměje se na mě. Já uhnu pohledem, ale i přes to se pousměju. Následuju toho Waltra. Jakmile dojdeme do ubytovny, tak zaujmu svoje místo na vrchní palandě a přitáhnu si kolena k hrudi. Stále přemýšlím nad včerejškem. 

"Prosím pozor, přichází pan Monrow," ozve se zvučný hlas naší mentorky z chodby a já okamžitě zpozorním. Slezu dolů z palandy a postavím se do řady, kterou naše skupina vytvořila na chodbě. Před nás nastoupí onen muž v saku s červenou kravatou. Snažím se stát vzpřímeně. Nechci žádné problémy. 

"Pánové a dámy, všem vám přeji příjemné odpoledne. Musím pochválit vaši pohotovost při nástupu, to je opravdu uznáníhodné. Ovšem přejdu k té důležité věci, kvůli které jsem za vámi dnes přišel. Všichni jistě víte, že se k nám včera odpoledne přidali nováčci. Dnes jsem vám proto zajistil praktický, velice praktický výcvik," konstatuje. "V rámci ranního výcviku vás za nováčky pošlu a postaráte se o jejich vyšetření. Rozuměli?"

"Rozuměli," ozveme se všichni sborově. 

"To je správně," přikývne. "Jak se jmenujete?" otočí se na mentorku.

"Silvia Martensová, pane," odpoví mu.

"Následujte prosím Silvii do budovy číslo H," řekne jen a otočí se na patě. 

"Oblékněte si prosím bílá trika a nezapomeňte na jmenovky," usměje se. "Přesně na tuhle chvíli jsme se tenhle rok zase připravovali," usměje se nás hrdě. 

Odejdu si obléknout své bílé triko, které nosíme opravdu jen málokdy a připnu si jmenovku. Pak následuji všechny ostatní do budovy H. Kolem mě všichni švitoří a povídají si o tom, jak moc se na praktické zkušenosti těší, ale mně se moc nechce. Budeme muset pracovat ve skupinkách a kdo by chtěl pracovat s holkou, kterou přivezli dva roky zpátky a v pětce je rok. Zdravotníci jsou taková zvláštní skupina, kde se dostaneš vlastně ani nevíš jak, ale v deseti letech se sem dostane málokdo. 

"Rozdělte se do skupin a rozeberte si nováčky. Všechny informace máta v kartách u jednotlivých subjektů. Vyplňte, co v kartách chybí. Vše se bude započítávat do vašeho finálního hodnocení na zkouškách," ozve se voják u hlavních dveří. 

Skupinky se začnou tvořit a já se jen koukám kolem sebe a snažím se k někomu přidat.

"Myslíte, že bych se k vám mohla přidat?" zeptám se jednoho chlapce s brýlemi. Ten mě odbyde slovy, že to mám zkusit někde jinde. "Mohla bych pracovat s váma?" ptám se někoho dalšího tichým hlasem. Odpovědí je mi jen pouhá ignorace. "Máte ve skupině ještě místo?" ptám se naší mentorky. Ta se na mě smutně podívá. "Promiň, Hann, už ne," zavrtí hlavou. Já jen přikývnu a udělám krok zpět. 

Nemám skupinu. Bylo mi jasné, že zůstanu poslední. 

"Hej, škvrně," ozve se za mými zády dívčí hlas. Otočím se za ním. "Zůstala jsi sama?" uchechtne se. Já se zmohu jen na přikývnutí. "Tak pojď pracovat s náma," ušklíbne se a já se usměju. 

"Vážně?" 

"Jasně že ne," protočí očima se smíchem a rozejde se do budovy se svou skupinou. Radost z mého obličeje mi náhle vymizí. 

"Ha-Hanno," zaslechnu koktající hlas vedle mě. "Mu-může-můžeme pracovat spo-spolu, taky jsem z-z-zůstala sama," pousměje se na mě dívčina, které říkají koktavá Julia. 

"Budete tady ještě dlouho?" zakřičí na nás voják až to se mnou cukne. Zavrtíme hlavami a rychle vběhneme dovnitř. Poslední, u koho ještě žádná skupina není je dívenka, která ustavičně pláče. Rozejdeme se k ní. 

"Ahoj, já jsem Hannah a tohle je Julia. My...," při tom pohledu na zuboženou holčinu je mi strašně smutno. Ze svých úst neumím dostat nic víc.

"Se po-postaráme o tvé vy-vy-vyšetření," převezme to automaticky Julia a já sáhnu po kartě. Mezitím, co jí Julia uklidňuje a snaží se jí vysvětlit, že se nemusí vůbec bát, tak já projíždím její kartu. 

Jméno: Maria Jeffersonová.
Věk: 8 let
Rodiče: Helena Jeffersonová (švadlena), Mark Jefferson (zemědělec)
Místo odebrání: domov, vesnice Trenten
Vzpurné chování: Ne
Vzpurné chování rodičů: Ne
Nemoci v rodině: Žádné 

"Mario," zvednu, k již uklidněné dívence, oči. "My si teď poslechneme tvoje srdíčko, změříme ti tlak a budeme ti muset vzít trošku krve, abychom mohli zjistit potřebné věci, dobře?" Dívenka beze slov přikývne. Přejdu k ní s fonendoskopem a začnu poslouchat její srdce. Vše poctivě zapisuju do karty. Nesmím dovolit, aby se někde něco nevyplnilo nebo vznikla chyba. 

"Te-teď ti dám na ručku tu-tu-tuhle zajíma-zajímavou věcičku a změřím ti tlak," převezme iniciativu nad vyšetřením zase Julia. Vše se zdá v pořádku. Její tlak je takový jaký se očekává. Při odběru krve, kterou jí bereme z polštářku prstu troch sýkne, ale slzy udrží. Je rozhodně statečnější než jsem byla já. "Já vezmu tuhle zku-zkumavku na vy-vyšetření, ale za pár minut budu zpát-zpátky. 

Moderní technologie nám umožňují mít výsledky krve během pár minut. Což je skvělé. Všechny nemoci se dají tím pádem rychleji řešit. Během čekání na výsledky Mariu zvážím a změřím a vše pečlivě zapíšu. Když dorazí Julia s výsledky vše zapíše a během toho Marii řekne, že je vše vesměs v pořádku. V těle jí sice chybí pár minerálů, ale to vše se ještě doplní pomocí prášků, které jí budeme podávat. 

Přetočím přední list karty a vyhledám kolonky s prášky, abych zaškrtla, co vše bude Marii podáno. Zaškrtnu magnezium, zinek, železo a calcium, když projíždím, co vše ještě potřebujeme doplnit, mé oči spočinou na jedné vyplěné kolonce. 

Čas vymazání paměti: dnes 16:30

Zvedne se mi žaludek. 

Tohle se stalo nám všem? 

Bohužel jsem si jistá, že ano.